———————————————————

Křeslo

Úvod k trojdílnému seriálu

„Jak se spojit s realitou na hluboké úrovni a jak to lze použít v běžném životě“

———————————————————-

Člověk sedící v mém křesle v ordinaci se v tom křesle občas vydává na výlet; někam, kde ještě nikdy nebyl; totiž hluboko do sebe i do reality, v níž žije. Děje se to, aniž se o to ten člověk snaží, aniž to plánuje. Ani já to neplánuju. A býváme pak oba velmi překvapeni tím, co všechno tam lze najít.

Začátek bývá podobný: V tom křesle se člověku postupně stane, že vnitřně zpomalí – a pak mu ztichne mysl. Cítí pak (obvykle ke své radosti a překvapení, že takový stav je vůbec možný) ticho v hlavě. Prázdnou, klidnou, tichou mysl. Klid a uvolnění. Jeho názory, jeho starosti ho přestanou tlačit v lebce. Zmizí. Mají volno.

Teprve v tom vnitřním tichu se člověku postupně může začít rozšiřovat a zcitlivovat schopnost vnímání. Cestou k tomu je meditace. Meditace totiž vede k vnitřnímu tichu. Ve vnitřním tichu se zjemňuje, zcitlivuje vnímání.

Ne rozjitřuje; rozšiřuje. Zjemňuje. Stává se citlivým. Ne přecitlivělým; citlivým.

Přecitlivělé vnímání totiž není citlivé. Přecitlivělé vnímání je rozjitřené – rozjitřené nějakým zraněním. Pozná se podle toho, že člověka zrychluje: nutí ho rychle a silně emotivně reagovat (utéct, útočit, křičet, bránit se…), kdykoli se blíží něco, co mu – byť na nevědomé úrovni – připomene určité staré zranění.

Je to jako když si člověk opaří prst; pak stačí ten opařený prst  jen přiblížit k trochu teplé vodě – a ta spálenina začne bolet. Jako by i jen trochu teplá voda připomínala opařeným buňkám tu zkušenost opaření; i příjemně teplá voda teď tu spáleninu bolí; ještě víc rozjitřuje to zranění. Takže ty opařené buňky pak reagují i na jen trochu teplou vodu tak, jako by byla vařící. Reagují přecitlivěle. I jen trochu teplá voda jim působí bolest, vyvádí je z míry.

To je zjitřené vnímání podnětů z reality na základě již vzniklého zranění. Buňky reagují bolestí na něco, na co by normálně bolestí nereagovaly; co by jim mohlo normálně být i příjemné.

I lidi někdy takto prudce emotivně, rozjitřeně, přecitlivěle a s nepochopitelnou bolestí reagují na celkem mírné podněty. Všichni to známe. Společností to může být nazýváno hysterií, labilitou, fobií – jakkoliv. Vždycky je však pod tím nevědomé zranění. Nevědomá „spálenina“, která zjitřila, přecitlivěla vnímání.

A to se velice liší od vnímání rozšířeného, zjemněného.

Člověka, který je v procesu rozšiřování, zjemňování svého vnímání, napřed velmi překvapuje, že je schopen vnímat realitu takovým způsobem. Způsobem, který si předtím vůbec neuměl představit. Nevěděl, že takový způsob existuje.

Jako by objevil ve svém mozku existenci schopností, které předtím nikdy nevyužíval. Ale ony tam jsou – a meditací se mohou dál a dál rozvíjet. Jako by člověk nahlížel pod pokličku jevů.

A to, co se tam naučil, může pak použít k ´hojení vlastních spálenin´. Znova naučit své ´spálením vyplašené buňky´ (tj. své, nějakou ošklivou zkušeností vyplašené vědomí) vyrovnat se s okolím. Přestat se ho bát.

Začne vidět svět a sebe tak, jak ho nikdy neviděl. A s tím, co vidí, se pak učí zacházet. Zařazovat to do logického systému. A praktickým používáním takto získaných znalostí pak zjistí, že tím ovlivňuje  jak svou reakci na svět, tak reakci světa na sebe. Najde logiku a  řád. Pochopení. Často dochází k velké změně paradigmatu (tj. názorového postoje k celému světu; „sklíčka“, přes které každý z nás vidí svět.)

Tuto hlubokou zkušenost se sebou a se světem nacházejí  lidé v různé hloubce, v různých vrstvách podvědomí. Minulé životy zdaleka nejsou tou nejhlubší vrstvou, jak jsem si dřív myslela. Během těch mnoha let, co sestupuji s lidmi do podvědomí, jsem stále znova překvapována, kde všude se lze octnout a jak hluboko lze realitu zahlédnout. Já to neřídím. Děje se to. V tom křesle v ordinaci.

Cesta k tomu – brána do té cesty – je v čemkoliv; na cokoli se člověk podívá, tam je cesta. Když se může cesta objevit, objeví se.

V této nahrávce (rozdělené do tří navazujících dílů) se brána cesty k sobě objevila dokonce v samotném tom křesle, v němž ta laskavá, moudrá mladá žena, kterou teď uslyšíte,  seděla.

Nahrávka je rozdělena do tří navazujících dílů. Vystříhala jsem jen některé delší pauzy.

Každý následující díl není srozumitelný bez porozumění dílu předchozímu. Takže nespěchejte.

.

Cesty samé se u různých lidí liší; liší se místa, kam se kdo kdy při svém sestupu dostane, liší se překážky na cestě, důležité body, které mu cesta ukáže, apod.

Ale cíl se mi zdá vždycky týž: vždy jde o cestu k porozumění sobě a světu okolo. K spřátelení se se sebou a se světem. K přijetí. K nalezení vnitřního klidu a spokojenosti na světě.