"Jak ti teď je?"

"Dobře. – A vlastně se mi dost chce – jako hejbat se."

"Tak to zkus teď udělat – hejbej se na tom křesle…"

"Tohle nedává smysl úplně ale…"

"Mně to dává velký smysl."

"Ale ten pohyb je nějak ten smysl."

"Proč je ten pohyb smysl? V čem je to smysl?"

"V tom pohybu, jako že - to je krok z toho ustrnutí."

"Rozumím. Dostat se z toho zastavení. Z té slupky – z  toho pouzdra zastavení."

"Ano."

"Takže vlastně je to…"

"Když má člověk pocit, že se nemůže hejbat, a pak zjistí, že se vlastně hejbe, že jo."

"Aha… - A jak to zjistí, že se vlastně hejbe? Jak jsi to zjistila?"

"Najednou to člověk – najednou to ví…"

"Ano."