„Jak ti teď je?“

„Klid. A mír.“

„Aha… - A jak jsi se k tomu klidu a míru dostala?“

„Přes samu sebe. Přes… ticho… v sobě.“

„A jak jsi dosáhla toho ticha? Jak se to stalo?“

„Klidem ve svojí mysli.“

„A lze ztišit takhle svoji mysl?“

„Lze.“

„A proč… - Ty to umíš evidentně; protože jsi to udělala. Tak?“

„Ano.“

„A proč to člověk v životě nedělá běžně, když to umí?“

„Protože se nedokáže v tu chvíli zastavit a nechat svoje myšlenky a problémy stranou.“

„A je u tebe teď nějaká rada, jak to člověk může příště udělat? – Protože ty to taky znáš, že to neděláš, když…“

„Zkusit se zastavit a nechat ty myšlenky jenom volně proplynout skrz hlavu …“

„Aha…“

„A počkat si na to ticho. A zkusit v něm zůstat. Aspoň chvíli.“

„Já ti možná rozumím. – Co bys ještě chtěla vzkázat sama sobě – nebo lidem – možná, že to je totéž…“

„Mějte se rádi.“

„Aha…“

„Sami sebe.“

„Každej má… sám sebe. – Jak se to dělá?“

„Právě tím zklidněním, tím tichem, a uvědoměním si sama sebe. Zklidnit se a zkusit být jenom teď, tady…“

„Aha…“

„Sama se sebou.“

„Umí to každý člověk?“

„Umí to každý člověk.“

„Umí to. - Proč to nedělají?“

„Neví o tom, že to umí.“

„Aha… Takže když se to dozví, jako ses to dozvěděla ty – žes to tady pochopila, zahlédlas to, šla jsi si s tím, tak že tím roste možnost, aby to dělali?“

„Určitě. Myslím si, že když to jednou někdo zkusí nebo zažije, tak… bude mít tendenci se do toho vracet.“

„Ano. – Samo od sebe? Nebo se musí snažit?“

„Zezačátku asi snažit, ale pak, když už to bude víckrát, tak… pak to půjde jednodušeji.“

„Aha… - Je tu nějaká rada konkrétně pro tebe?“

„Jak se do toho vracet?“

„Ano. Například – jak se do toho vracet.“

„Zastavit se a uvědomit si, že to, co se děje okolo nebo ty myšlenky, že to jsou jenom nějaké myšlenky nebo problémy, které proudí okolo nebo jsou okolo, a že právě v tom tichu a v tom klidu je ten pohled na ně jinej. Že… jsou stranou.“