„… Jo, tak je to takový někdy hraniční, ale mám pocit, že... by to všechno šlo, no… jako nějak… -“

„Když by se člověk věnoval sobě a svým radostem, svým… – dělal si, co ho opravdu otvírá; co ho naplňuje.“

„No… -“

„Nebo jak to...?“

„No… Tak... Dá se to, dá se to tak říct. Že prostě žádné to zoufalství nebo beznaděj není tak obrovská.“

„Žádná beznaděj není tak obrovská, aby - ?“

„No aby nebylo nějaký jiný řešení! - Nebo něco, něco zase… - Není to černobílý, že jo… Je to prostě -“

„A proč to člověk nevidí?“

„Nevím… - Třeba si to předem… - na to není, není na to třeba připravenej, nebo si to předem neuvědomí; tohle si musí nějak asi zpracovat dopředu…“

„Dopředu – v těch pauzách, kdy se nic strašnýho neděje…“

„No – asi tak…“

„… Tak si to zapamatovat pro tu situaci –“

„Kdy se něco děje, no…“

„Kdy se bude něco, něco dít…“