lecbasvepomoci.cz > Jak na to

——————————————–

Jak na to

(Návody na řešení problémů)

———————————————

Každá myčka, mixér, odšťavovač, lux, dokonce i bramborová kaše v prášku je vybavena návodem k použití.

Životní situace vybaveny nejsou. Nelze je otočit na zadní stranu a přečíst si to, co je tam napsané malým písmem. Nelze je ani vybalit, aby člověk našel příbalový leták v tajemném jazyce; vybalí se na člověka samy, zpoza rohu. Vesměs nežádány. A hned začnou plodit problémy. Jak královny plodí celé mravenčí kolonie. Jeden problém za druhým vkládají člověku do náruče a on ho běží uložit a pěkně se o něj postarat. Obhospodařuje ho, živí, šatí, zpívá mu písničky. A problém – takhle pěkně opečováván – plodí problém.

Ať tak či tak, na stránce „Jak na to“ budou shromažďovány grify a návody k řešení problémů.

Dobře; ale řešení čeho? Kterých problémů? – Jak stanovit to to k onomu Jak na? A vida – už tady nám – zdrávas královno – vzniká první problém. Je v tom, že člověk si umí obhospodařovat nepřeberné množství problémů a všechny se sem rozhodně nevejdou.

Takže tady může být než výběr. Velmi úzký výběr, vzhledem k velikosti světa.

A ještě je třeba upozornit na druhý problém: totiž zvláštní, poněkud varovný dvojí význam, který je skryt ve slově řešení.

Slovo řešení totiž znamená jednak proces (často vyčerpávající a plný beznaděje), a  jednak kýžený (často stále znova unikající) cíl tohoto procesu.

Takže tou namáhavou a dlouhou činností, která se jmenuje Řešení, hledám ten krásný a lehký cíl, který se kupodivu taky jmenuje Řešení.

Celou tu temnou dobu, v níž hledám řešení, se tedy už v řešení pohybuji. Celou tu dobu, v níž marně hledám ten cíl, kterým je řešení, se už pohybuji v činnosti, kterou je řešení. Řešení je mou (často marnou) cestou k řešení. Procházím jím, a přitom ho nemohu najít.  Jsem jím obklopen, hlava mě bolí z toho nepřetržitého řešení, sotva vleču nohy tou námahou, a přitom mám pocit, že řešení je v nedohlednu.

Já  myslím, že ti dva – to Řešení ve smyslu činnosti, z které nás bolí hlava, a to Řešení ve smyslu cíle, po kterém toužíme – si s námi občas hrají ošklivou hru. Že nás mají za míč a že si nás mezi sebou přehazují přes síť. A že někdy je úplně nejlepší uskočit těm dvěma někam do autu. Protože k trikům těchhle jednovaječných dvojčat patří i jejich schopnost si vyměňovat strany – zastupovat se ve hře – a tak se může stát, že jen co má člověk pocit, že našel řešení, a chce ho obejmout v radosti se shledání, zjistí, že se opět stal míčem; že řešení vedlo k situaci, v níž se objevila nutnost – řešení.

Je to jako s pletením: pletení – ta činnost s jehlicemi, vytváří pletení (to měkké v košíku). I sám proces pletení připomíná proces řešení: tam pletu hladce – na konci řady otáčím, protože už tam není čeho se zachytit, a zpátky to beru obrace. Dojdu nakonec, tam už nemám do čeho píchnout, tak otočím a jdu na to chvíli hladce, než otočím a vezmu to obrace. Tedy pokud nemám víc strategií. Občas pustím oko a když je to záměrně a umím to oko později chytnout, tak vytvářím pravidelný vzorek. Pilní a nadaní to někdy přivedou až ke svetru. Nebo k dečce. Ovšem když pouštím oka omylem, vytvářím místo svetru chaos a dříve nebo později tím praštím. To se smí. Pletení lze odložit zpátky do košíku. Odložit řešení zpátky do košíku je mnohem těžší.

Přestože řešit ne vždy znamená vyřešit.  To by se mohlo jevit jako děsivý třetí problém. Ale naštěstí člověk, zdá se,  hrozně rád řeší.  Jako by to nutně potřeboval k životu. Věnuje opravdu velmi mnoho svého osobního času řešení svých problémů. Mnohem víc než například čištění zubů (k zoufalství svého zubaře, později i k zoufalství svému). Hrozně rád se někam či k něčemu dopracovává; vzrušuje se, namáhá, rozkládá rukama a nezdá se, že by ho fakt, že problémy nemizí, od té námahy nějak zvlášť odrazoval; aspoň bude co řešit i zítra. A jsme v tom všichni. Jen se podívejte na ty hloučky živě diskutujících lidí. Muži v hospodě, ženy v kavárnách či u kadeřnice, vyvolení v televizních besedách, individualisté individuálně, nahlas či potichu v temných chvílích nespavosti ve svých postelích – všichni řešíme o sto šest. A ačkoli tomu věnujeme tolik času, problémy,  zdá se, neubývají; možná naopak. Ale to nevadí. Cesta je cíl, zdá se.

A pak tu máme čtvrtý problém – problém unikátu.

Každý člověk je unikát – tj. je jediný na světě takový, což je velmi krásné, až na to, že všeobecný návod pro něj v jeho jedinečnosti neexistuje. Musí si na to, co udělat, co chvíli přijít sám. Znova a znova. A přichází na to volbou.

Některé volby jsou jasné – nebo se vyjasní velmi snadno. Například každý má volbu strčit nasliněný prst do zásuvky elektrického napětí – a jen málokdo to udělá. Protože tuší, co by se stalo. I ten, kdo to udělá, protože na taková tušení nevěří, se pak jednoznačně rozhodne to už nedělat – protože svým pokusem dostal přesvědčivé  informace, kterým už věří.

Ale člověk musí v životě často zvolit nějaké řešení, aniž má ty informace, co jeho volba udělá. Jako by ho do těch situací život úmyslně vedl.

Zdá se, že udělat něco, aniž vím přesně, co to udělá, to je ten způsob, který nás posunuje dál. Kdybychom totiž dělali jenom to, o čem s jistotou víme, co to udělá, mohli bychom sice kontrolovat svou budoucnost, ale ta by byla pořád jen taková, jakou ji známe. Tj. nebyla by jiná než minulost.

Jistě existuje v této problematice ještě spousta dalších problémů, například problém pátý, šestý a sedmý. Ale s nimi teď udělám to, co se mi během života osvědčilo nejvíc: odložím pletení.