Chci vám ještě moc poděkovat, protože minule to bylo neskutečně nádhernej pocit – a všechno to, co mě trápilo leta, tak bylo pryč… Rozjasnilo se ve mně, a dokážu tak nějak všechno vnímat líp – bez strachu, bez stresu… Prostě úžasnej zážitek.

A to já jsem přitom tak nádherně zapomněla, co jsme dělaly. A to mi neříkejte; protože by mě to zase zavedlo –

Nebudu. Nebudu, protože já jsem vám ani nic neřekla…

Aha…

Vůbec nic!

Aha…

A přesto to prostě zafungovalo tak, že všechno to, co mě ničilo, tak bylo pryč. Dokázala jsem s tím žít.

To je pro mě veliká úleva a pohlazení.

Fantastický.

Já bych teď tancovala s vámi.

A to jsem se trápila od roku 1994…

To máme šest a třináct. Devatenáct let.

Nedokázala jsem se s tím vyrovnat – a najednou, jak jsem se tady dívala pořád do toho tmavýho kouta po celou dobu – a na konci sezení jsem najednou viděla to rozzářený nebe, sluníčko, a to jsem měla i v té dušičce.

Aha…

Takže úžasný.

To je jenom vždycky osobním postojem. Osobním nevědomým postojem. To, jak vám ta hlava šla odtamtud tam, tak –

No.

Poděkujte sobě.

No. To je neuvěřitelný. I jsem to tak cítila prostě to temno, to neštěstí a – a najednou jsem se dokázala podívat, a šla jsem odsud úplně lehká, šťastná, a –

Vyrovnání.

A klidná.

Ano.

Úžasný.

Děkuju.