—————————————————————-
Jak nemuset utíkat před realitou:
Díl I.:
Když to zkazíš, uděláš to znova: jinak
—————————————————————-
O Bublině. Dívka, která se už dávno naučila vytvořit si kolem sebe meditační Bublinu – svoje soukromí a klid, ve kterém ji nikdo a nic neruší, nyní zjišťuje, že tím poněkud utíká před běžnou realitou. A tak teď prozkoumává možnost dělat to jinak.
Během konzultací se tato dívka už dost naučila, takže umí číst obrazy svého podvědomí, které se ´náhodně´, tj. aniž se člověk o ně jakkoli snaží, vynořují před vnitřním zrakem tiše čekajícího člověka.
Tady je ukázka – výňatek ze společného hledání. Na ukázce je pěkně vidět, jak člověk, který už v sobě umí číst, neplánuje nic, nikam nic netlačí – netvoří pomocí vůle obrazy tak, jak by chtěl, aby vypadaly; jenom čeká a nechává je přicházet samy; prostě nechává plynout to, co přijde. Sám je pak překvapen, co se v něm postupně objeví; jaké postavy (archetypy) vyplují na povrch, aby mu vysvětlily, jak žít.
Tuto nahrávku jsem začala natáčet až když jsem si uvědomila, jak zajímavé je to téma. Až když jsme si spolu s dívkou všimly, že když člověk vystoupí ze své soukromé Bubliny klidu mezi ostatní lidi, lepí se na něj cosi jako šlem. Jak lze vůbec žít vztahy s ostatními lidmi, aniž by člověk byl zalepen šlemem svým a šlemem ostatních lidí? Lze vůbec v klidu žít mimo tu klidnou ochrannou Bublinu?
Protože to bylo téma velmi zajímavé, natáčela jsem tentokrát velmi dlouhou nahrávku a rozdělila jsem ji na několik dílů. Každý následující díl se občas odkazuje na díly předchozí. Proto je třeba pro porozumění dalším dílům slyšet ty předchozí – tak, jak jsou tu za sebou seřazeny.
Zde je díl první. Odkaz na díl další bude na konci textu.
Některé z dílů začínají kvůli potřebě srozumitelnosti opakováním konce nahrávky předchozího dílu.
Archetypy, tj. důležité postavy, které se vynořují z podvědomí, aby člověku pomohly něco pochopit, jsou označovány velkým počátečním písmenem.
Nahrávka:
„Jak má člověk mít toho druhýho rád, aniž by buď na sobě musel mít ten šlem – což je…“
„To, co člověka rozpatlává…“
„Jo. Ta špína.“
„Ta mysl…“
„Soucit, strach… A pocit, abych ho (toho druhého člověka) neztratila… A zároveň…“
„Lítost nad ním, jak mu je zle, když mu je zle… a to, co ten člověk vlastně produkuje tím, jak nerozumí svému životu, tamten, jak mu je ble, ble, ble… Cokoliv.“
„Jo. Přesně. Tak jak ho mít rád, aniž bych na sobě měla tenhle šlem, anebo aniž bych se před tím šlemem teda musela schovávat v Bublině.“
„V Bublině, kde člověk nic neslyší vlastně a nevnímá - tak zase tím může…“
„Tam zas ničí sebe.“
„Protože se ničí, protože potom nemůže komunikovat s lidmi, že jo?“
„Ano.“
„Jakkoliv to je příjemné, to ticho; to teda! Já si myslím, že to je příjemné. Ale pak máš nějaký citový vztah k někomu, a tyhlety dvě možnosti – mezi nimi lítáš. Buď to vnitřní ticho – a pak toho člověka neslyšíš a on se cítí prostě… Nedodržuješ mu slova – tak – protože na to zapomeneš, čistě…“
„A když se přiblížím zase k němu a tu Bublinu prasknu, tak jsem…ošlemovaná.“
„Jím. Vlastně tím, co on tam…“
„Jo. A asi i sebou! Vlastně když člověk praskne tu Bublinu, tak se dostane i ke svým špínám – nejenom k cizím…“
„Aha! To je zajímavé, to mě nenapadlo…“
„Když já prasknu tu bublinu, tak vyjdu ven, a tam mám i ty svoje… srajdy.“
„Ano. Ty už umíš krásně z toho do ticha – ale nedá se tam bejt furt… Protože ti lidé kolem se diví, že tam pro ně vůbec nejsi… Sama nevím. Tak se ptej a dívej se. A hlaš.“
„A zazněla otázka nová – možná přesnější – takže ´Co dělat mimo tu Bublinu?´“
„Aha… - Co dělat, když se člověk teda odhodlá žít tady…“
„Vyleze z té Bubliny, z toho svého ticha a nicnedělání v uvozovkách, a vyleze ven.“
„Ano.“
„A ty ostatní se na něj sesypou.“
„Ano.“
„Protože každý něco chce… A třeba to ani nemusí nutně myslet vždycky zle; ale…“
„Každý žije v tom svým roztřeseným světě, sulcovitým, vyděšeným, a teď se to kolem tebe valí. Ty jejich světy. Jejich názory. Jejich projekce. Jejich touhy, co ty bys měla udělat, nebo nějaké jejich představy, co bys ty měla dělat… A jak jsi to předtím řekla, že máš potíže říct ´Ne´, a udělat chybu, ublížit lidem, a tak. – Tak je to? Tak?“
„Ano.“
„Jo.“
„To je zajímavé: teď jsem vyšla z té Bubliny a pověsilo se na mě několik různých jako Bětek.“
„Aha – jak jsi říkala, že praskne to a ještě ty tvý problémy přijdou, ano… - To je hezký.“
„Jo. A teď jedna, ta se na mě věší, jak jsem úžasná, nejlepší; ta druhá, ta takhle stojí ke mně čelem a řve na mě, jak jsem kráva, blbá, debilní, ta druhá za mnou, ta je úplně vilná – ta se ke mně tak jako, tak jako sexuálně…“
„Aha…“
„Tak jako sexuálně tře, až je to nechutný… A do toho za nima, tady všude vidím ty ostatní lidi…“
„Lidi nebo Bětky?“
„Lidi.“
„Lidi, cizí lidi…“
„Cizí lidi. Nebo i kamarády – prostě ty lidi…“
„Ano…“
„A ta představa, že oni to mají ještě taky a já bych se měla k tomu přiblížit – oni mají to, co já –“
„Oni mají každej spoustu lidí v sobě!“
„Tak zase cítím, jak podvědomě couvám zpátky do té Bubliny…“
„Aha…“
„Protože se lekám…“
„Aha…“
„A utíkám pryč. – A teď se tu objevila ta… My jsme tu kdysi měly – tak se nám tu jednou objevila taková ta Královna s tím oštěpem. - Vzpomínáte si?“
„Jo, začínám. Ano. Trošku mám pocit, že vyhrožovala –“
„Vyhrožovala a probodávala tam mě v podstatě…“
„Ano.“
„A ta tady teď říká: ´Musíš to vzít do vlastních rukou.´“
„To mi přijde velmi dobrý.“
„Jakoby dupnout – jako kdyby takhle vzala to kopí a takhle s ním bouchla o tu zem..“
„Aha…“
„A teď se prostě – jako v těch filmech: to rozvlní ta vlna… A teď ti zpozorní všichni..“
„Ty tvé části.“
„Ano…“
„I tam ti lidi vzadu.“
„Ano… Koukají na ni.“
„Na tu Královnu?“
„Ano… A teď já jí na to říkám: ´Ale co když to udělám třeba špatně? ´– A ona se tam na mě otočila, ta královna, tak jako pokrčila ramenama a řekla: ´No – tak to pak uděláš znova. Jinak.´“
„Aha…“
---------
Pokračování je zde.