————————————————————

Jak nemuset utíkat před realitou

(Úvodní slovo)

Jak se rozvíjí vědomí sebe

————————————————————-

Osmidílný seriál navazujících nahrávek, které zachycují ukázku procesu lidského sebezkoumání a sebehojení.

Sebezkoumání – orientace pozornosti dovnitř – vede k rozvoji vědomí sebe – tj. k rozvoji sebevědomí: čím víc člověk chápe své vnitřní mechanismy, tím lépe sám se sebou umí zacházet – tím větší má stabilitu; s větším vědomím sebe mu stoupá sebevědomí.

K tomu, aby člověk mohl pracovat se sebou jako dívka zde, která bude mluvit postupně na několika nahrávkách vyňatých z přibližně hodinového rozhovoru, může a nemusí být snadná cesta.

Obvykle to vyžaduje určitý druh vnitřního zpomalení, zklidnění a zaměření, ke kterému se lidé postupně dostávají – někdy vlastními zkušenostmi, někdy v mé ordinaci.

Je to jako když se člověk kdysi začínal učit číst – a pak mu najednou písmenka vytvořila slovo, kterému rozuměl, a slova vytvořila větu, která měla konkrétní obsah, konkrétní informaci.

Nedá se to naučit mechanicky a vůlí. Možná se to asi nedá naučit vůbec – člověk si může jen postupně vzpomenout, že to vlastně umí. Děje se to v mé ordinaci velmi často. A na začátku bývá člověk sám dost překvapen tím, co vidí a slyší.

A také tím, že vidí a slyší jinak než byl doposud zvyklý. Přichází nový způsob: člověk se jakoby stává tou realitou, kterou uvnitř sebe vidí a slyší; rozumí jí, vnímá ji všemi smysly, nejen zrakem a sluchem. Nestíhá si na tu realitu dělat názor, posuzovat ji; je tou realitou.

Názor, resp. pochopení logiky příběhu přichází až poté, co se příběh stane. Člověk si nic vědomě nekonstruuje – nesnaží se děj, který se odehrává před jeho vnitřním zrakem, dovést k pointě. Pointa se objevuje sama, až ex post. Těžko se to popisuje tomu, kdo to nezažil.

Tato dovednost vnímat svou hloubku může být zastřena názorovým přesvědčením, že něco takového vidět a slyšet prostě není možné. Takovou jakoby střízlivostí.

Držitel takové střízlivosti a zdravého rozumu a logiky se domnívá, že skutečně jde o střízlivost, zdravý rozum a logiku. Je to to, na co je zvyklý. A toho se pevně drží, aniž ví, že se pevně drží závěsu – opony, kterou si bezděčně sám postavil jako hráz proti vlastnímu strachu a která mu – neviděna – brání podívat se do sebe hlouběji.

Odkrýt tuto oponu, otevřít sebe sama vnitřnímu hlasu a vnitřnímu zraku velmi pomáhá zbavit se strachu. Jako by se člověk podíval dovnitř, do vlastního soukolí orloje v sobě, a našel tam ke svému úlevnému překvapení logiku a řád; uviděl příčiny svého stresu, svého na první pohled třeba bezdůvodně zděšeného či iracionálního chování, a také našel cestu, jak z té bolesti ven.

Ten strach, který by zmizel, kdybychom se skrz tu oponu podívali, ovšem často předem brání se podívat; strach nutí člověka se té opony pevně držet – věřit, že to, co je na ní nakreslené, je jediný z možných světů, a nedovolit si podívat se skrz. Takže to první snížení strachu a nalezení odvahy pustit se přesvědčení, že něco neexistuje, považuji za Boží milost – resp. za milost, kterou dá člověk sám sobě – tím, že to nevzdá,  když to třeba zpočátku nejde, a prostě se pomalu učí ztišit sám sebe – ten obranný hluk názorů ve vlastní hlavě.

Proti takovému obrannému strachu pomáhá jednoduchá dechová meditace. Prostě dýchat a být si toho dechu vědom. Každý den chvilku.

Tím se zaměstná ta zběsilá, vyděšená mysl, která zoufale touží něco dělat; ta sbíječka v nás. A vnímání klidného dýchání ji vede postupně ke zpomalení, zklidnění, ztišení. Teprve když se člověk ztiší a přestane se snažit a vymáhat, může v sobě zaslechnout něco, co v sobě dřív neviděl, jakkoli to tam bylo stále pro něj k dispozici.

Je to jako koncert v Rudolfinu: orchestr hraje nádherné jemné pianissimo – člověk by byl ohromen tou krásou, kdyby jej mohl zaslechnout; ovšem někde vzadu v hledišti pracuje pneumatické kladivo. Pracuje naplno, pracuje fortissimo – takže nikdo ten tichý orchestr neslyší. Aby ho člověk mohl slyšet, je třeba napřed vypnout to pneumatické kladivo. Ve své vlastní hlavě.

A to se děje lidem v mé ordinaci. Když ztichnou, vnitřně ztichnou, mohou být sami sobě k dispozici – se vším, co také jsou, ať už se toho drželi či nedrželi – ať už o tom věděli či ne. Takže se nemusejí bát: ta střízlivost, zdravý rozum a logika jim budou v té chvíli k dispozici také. Postřeh, inteligence – kvalita těchto vlastností stoupá. Protože v mysli konečně ztichla ta názorová sbíječka.

Zpočátku bývají lidé překvapeni tím, co objevují; podobně, jako když se odhrne opona, kterou dřív člověk považoval za svůj vlastní život, a pak člověk najednou zjistí, že to byla jenom opona – jenom „malba na hadru“; jenom jeho vlastní představa o tom, co je možné. Že stačí tu představu, tu oponu odhrnout a za ní najednou vyvstane nová krajina, nová realita.

Později jim samozřejmě dojde, že i ta nová realita může být jen oponou; takže hledání a objevování sebe sama, svých vlastních sil a možností může pokračovat. A je stále hezčí, protože touto cestou odcházejí další a další strachy z člověka. A to, co zbývá, má najednou větší smysl, větší logiku, než si dokázal člověk předtím představit.

Leckdo toto umění sestupovat hluboko do svého vnitřního ticha považuje za nejvyšší metu – a není divu, protože když tento sestup poprvé zažije,  bývá okouzlen: konečně cítí v sobě klid.  Konečně cítí ten přesah, v němž už opravdu není strach. Konečně cítí něco většího, než je on sám. Staré paniky, bolest a nejistoty zde mizí – je jen prostor a ticho a klid. A člověk se může naučit si z běžného vnějšího světa kdykoli do tohoto prostoru odejít. Mít klid. Udělat si ho.

A samozřejmě toto čištění sebe sama se pak velmi odráží v běžném životě. Člověk totiž na okolní svět (a svět na něj) bezděčně reaguje podle toho, jak to v člověku vypadá vevnitř, v podvědomí; čeho si je vědom. A takto cesta umožňuje být si vědom hodně. O lidech, o sobě, o světě. O smyslu. A to je velmi úlevné.

Lidé se to učí doma i v mé ordinaci a je to úžasné – ale pořád, abyste ten klid a prostor mohli cítit,  musíte do toho tichého, klidného prostoru od něčeho odcházet – odcházet od toho, co se děje okolo, a taky od všech těch zmatků, které se dějí každý den ve vás, někam, kde ty zmatky nejsou. „Uzavřít se proti všemu tomu šlemu ve své bublině,„ jak tomu říká dívka, která hledá svou další cestu. „Jenže to potom s těmi lidmi  nejste,„ říká. A ptá se: „Jak nemuset odcházet sami do sebe, do svého vnitřního ticha, abychom to tady na světě vůbec mohli vydržet? Abychom tu byli, nikam do svých klidných hloubek neodcházeli, a přesto mohli být v pohodě?“

Abyste mohli dostat odpověď na tuto otázku, musíte se napřed naučit do tohoto ticha sestupovat. Tam se ozývají odpovědi. A tam je také v těchto nahrávkách hledá tato dívka. Jeden díl navazuje na druhý – nelze ho pochopit bez souvislostí z předchozích dílů. Dejte si s poslechem čas.

Najdete je zde.

První díl nahrávky začíná zde. Pro pochopení ostatních dílů je třeba si poslechnout díly předchozí (v každém díle se vynořují z podvědomí postavy, na které se odkazují následující díly).

Každý následující díl lze otevřít na konci stránky popisující obsah nahrávky dílu předchozího.