„A bude to takhle dobře slyšet?“

„Bude…“

„Jo.“

„Tak my jsme mluvily o tom – vy jste kdysi říkala, že…“

„Já jsem říkala, že někdy musíme být v prdeli, abychom zase mohli být příště v nebi.“

„Jo. – A jak jste to myslela?“

„Že to k sobě patří – Dobro a Zlo, a být Nahoře a být Dole… - Je to ta rovnováha…“

„Takže prdel a nebe…“

„K sobě patří.“

„To je hezký.“

„Prdel a nebe k sobě patří.“

„Ano. - Nelze mít jedno bez druhého.“

„Ano. Nemůžeme vědět, co je dobrý, bez toho, aniž bychom si prošli zlem… - To je ta prdel a nebe.“

„Hm… - A co má člověk dělat, když mu je hodně zle? Když právě je na tý prdeli?“

„No… - Asi si to statečně vyžrat a pak se dostane do toho nebe...“

„Jo... – A co má člověk dělat, když je v nebi? Co má člověk dělat, když -“

„Užívat si to, dokud je – dokud to jde a dokud to nezačne zase klesat.“

„Aha… - A když to začne klesat? Zrovna?“

„No to nabereme sílu v tom nebi, abychom to přežili v tý prdeli.“

„Proto je to nebe! Abychom tam nabrali sílu!“

„Ano! Ano!“

„Ano. – To je jako surfař! – Nahoru, a potom - džjúúú dolů. – A on už cestou dolů ví, že půjde nahoru.“

„Ano. – A to si myslím, že je právě ono: vy musíte vědět cestou dolů, že zase půjdete nahoru.“

„Ano.“

„Ale zase být tak obezřetní, že musíte vědět, že když jdete nahoru, že zase jednou půjdete dolů.“

„Na to nezapomenout.“

„Na to nezapomenout.“

„Ano. – A co má dělat ten surfař, když přitom spadne z toho prkna?“

„No prostě se má jenom zvednout a jít dál!“

„A když je v tom moři?“

„Tak má prostě plavat…!“

„Děkuju!“