„Když se Oidipus dověděl, že se oženil s vlastní matkou a že jeho děti jsou zároveň i jeho sourozenci a že zabil vlastního otce, tak se v zoufalství oslepil – údajně sponou z Jokastina šatu, přitom, kdy ona se sama oběsila.“

„Jokaste byla jeho matka.“

„Jokaste byla jeho matka i manželka vlastně.“

„Aha… Ano…“

„To byla původně matka a pak i manželka. – A odešel z Théb, doprovázen svou dcerou Antigone. Chodil po celém Řecku a snažil se najít klid. Najít rozhřešení – najít vlastně odpuštění. A bloudil, hnán Eryniemi, což jsou bohyně pomsty a špatného svědomí -“

„A on za to ale vlastně nemoh!“

„Až teprve – on za to nemohl. Ano.“

„On to vůbec nevěděl – on tam byl vlastně Osudem – “

„Ano. Vržen. To byla prostě věc, kdy se stane ta postava – ten Oidipus byl vlastně hříčka v rukou Bohů.“

„Aha…“

„Ale to je to, co vlastně my žijeme lidsky.“

„Ano.“

„Že člověk se dostává do situace, kterou ani nevytvořil a za kterou ani nemůže, ale kterou –“

„S kterou musí něco dělat.“

„Kterou musí vlastně rozhodnout.“

„Ano. On musí rozhodnout, ačkoliv nemá informace.“

„Stejně tak jako když se dostává k nějakému velkému životnímu rozhodnutí, tak tam často stává na křižovatce, ze které vlastně není cesta bez následků – nebo bez, vlastně, viny, abych tak řekla; té vyšší viny.“

„Vlastně není dobré řešení – a něco udělat musíme.“

„Ano. Tohleto zažila právě třeba Antigone po tom, co se vrátila po smrti Oidipově. - Ještě tedy toho Oidipa. On tedy chodil po celém Řecku jako slepec, ona ho doprovázela a on byl tedy hnán tím špatným svědomím, a až teprve se dostal –“

„Eryniema…“

„Eryniemi - a až se tedy dostal do Háje Erynií do Athén, a tam – v určitou chvíli, kdy on byl vlastně jakoby na vrcholu toho špatného svědomí - tak se ty Erynie proměnily najednou v Eumenidy a přinesly mu smíření, a on tam tedy vlastně jakoby ve smíření umírá. V tom háji Erynií. A ta proměna tedy těch Erynií v ty Eumenidy – ´Eu´ řecky znamená ´dobrý´, tak ty Eumenidy vlastně jsou ty, které mu jakoby přinesou po tom napětí to rozuzlení.“

„Aha…“

„To jsou ty bohyně, které vlastně z něho nechají spadnout tu vinu nebo najednou přestane být předmětná ta vina, nebo to provinění, nebo to špatné svědomí.“

„Aha…“

„A tenhle okamžik vlastně si Řekové představovali jako ten přerod těch Erynií v ty Eumenidy.“

„Aha… Vlastně když už člověk přestane křičet v duchu sám na sebe a přijde si –“

„Kdy najednou prostě si – najednou ta situace začne být úplně jakoby jiná a mít jakoby jiné důležité akcenty, a vlastně to, co bylo, už není. - Já jsem třeba měla trauma vůči své švagrové – Zdenkově sestře – a pak jsem prostě jednou s nimi jela autem z nějakého pohřbu rodinného a slyšela jsem je prostě cestou z Hradce do Prahy mluvit. A mně najednou došlo - co po nich vlastně chci? Že vlastně oni nejsou schopni mně to dát a že vlastně ten…“

„Aha…“

„… Problém, který já do té doby jsem vnímala a který mě trápil a všechno, tak že vlastně jako – nemá smysl! - Že prostě oni jsou někde úplně někde jinde a že já po nich nemám co chtít a oni zase že nemají co chtít po mně vlastně. Tohleto bylo to rozuzlení, že… - A od té doby jsem měla pokoj.“

„Znamená to teda, že ty Eumenidy nesou člověku poznání, že to trápení nemá smysl? Najde jiný smysl věcí nebo…“

„Ne. Ne.“

„Ne.“

„To je to, kdy vlastně člověk jakoby – kdy se člověku tedy to napětí uvolní. Kdy prostě – jako je to nějaký jakoby předěl – zlom skutečnosti do jiné skutečnosti.“

„Aha. Tomu rozumím.“

„Takhle. Tam to zůstává; že jako ty věci… - Ono je to jako rozehraná scéna. A to je to, kdy člověk jakoby z jedné scény přechází do jiné scény.“

„Jo.“

„Víš – jako do jiné životní scény. Kdy jakoby opouští ty vztahy -“

„Takový jakoby bez důvodu a najednou je po tom.“

„Já si to tak představuju. Mám tenhleten zážitek, nebo prostě i jiné zážitky tohohletoho druhu, kdy něco člověka to – a teď najednou si řekne: ´Vždyť vlastně to nemá smysl a tohleto není to, co jsem já měla pořešit nebo dělat...´.“

„Aha…“

„Nebo ´Vždyť já vlastně k tomu nemám partnera, aby to bylo v těch intencích, ve kterých to bylo...´, že… - Nemyslím teď partnera, ale -“

„Jasně.“

„Protějšek.“

„Jo. Sparing.“

„Ano. Tak.“

„Tys mi kdysi tenhle příběh říkala v souvislosti - čerstvě po tom, co ti zemřeli rodiče, a ty jsi říkala, že teď jseš v Eryniích, ale až přijdou Eumenidy, tak ty budeš říkat: ´Copak naše máma, ta vždycky říkala…´ a budeš se u toho smát.“

„Ano. – Ne, ono to je – ta chvíle toho smíření – já na tohleto mám vzpomínku jednu – mně když umřel muž, tak jsem se vždycky – čekala jsem na Pavlu, na dcerku, která chodila do druhé, třetí třídy a chodila domů ze školy. A vystoupila z autobusu vždycky a šla. A teď rázovala krokem velmi podobným Zdenkovi -“

„Aha…“

„Rázovala domů. A já jsem stála za záclonou a brečela jsem. A pak najednou po asi pěti letech prostě přišla doba, kdy, když jsem ji zahlídla a na ní nějaké jeho gesto, tak mě to nehnalo k pláči, ale měla jsem z toho najednou radost.“

„Aha…“

„A tam si myslím, že vlastně tohleto bylo to, kdy ty Erynie, které mě nikam nehnaly, ale které způsobovaly ten smutek, tak najednou vlastně to přetavily a já pak třeba – pamatuju si, že jsem jednou zachytila, jak on tadyhle dělal, jak něco ze střechy ukotvoval lanem.“

„Tvůj manžel.“

„Ano. A udělal si tady na takové kovové tyči takové jako očko. A já když jsem na to přišla asi za půl roku po tom, co se to stalo, tak jsem u toho prostě brečela a byla jsem z toho zoufalá…“

„Ano.“

„A tak jako že tu není a že to je ten – jako by jeho skoro jako myšlenka, která prostě je tady hmatatelně a tak…“

„Ano…“

„A že tady on není a tak – a pak prostě po čase jsem zase nějakou jinou takovouhle věc – já jsem na půdě našla nějaký jeho napůl svařený jako přístroj, který byl udělaný z drátu – nebo ne přístroj, ale něco; mělo to být možná něco na anténu a tak, a ono to vypadalo – socha…“

„Aha…“

„A bylo to jak artefakt a já jsem z toho byla vlastně jako potěšená, že to vidím a že on je najednou blízko, a měla jsem z toho radost. A to si myslím, že je ten rozdíl toho, kdy prostě se ty Erynie změní v ty Eumenidy.“

„Ano. Děkuju.“

--------------------

Poznámka na závěr: Takže už staří Řekové to znali – tento způsob neodvratitelného tahu Osudu, na který narážíme ve svých vlastních životech:

Skrz naše předky, kteří se provinili v situaci, která byla nad jejich síly, vede nás Osud - bez našeho vědomí – pouhým tahem událostí, které se nám dějí - do následných těžkých situací, které nezvládáme my a my se v nich proviňujeme, aby pak i naši potomci táhli dál tu káru vin a bolestí a dopadů těžké ruky Osudu.

Hodně o tom mluví rodinné konstelace, v nichž se lidé učí uvidět, co je pod tím, co se jim děje; uvidět ty skryté tahy, které určily jejich budoucnost.

Zdá se, že jediné, co člověk může s tahem Osudu dělat, je znova a znova se učit odpouštět sám sobě a znova a znova se učit být si vědom. Co nejvíce si být vědom. Aby se už co nejméně situací dělo bez jeho vědomí; aby pochopil, kde a jak to v sobě všechno má a aby to měl čas přijmout. Tj. zpomalovat své kroky, zastavovat se a dívat se. Učit se být sám se sebou. Prostě "být si vědom". Sebe – a tím i okolí. To je totéž.