—————————————————-
IV.
Jak naučit dítě násobilku:
Paměťové schovky pro těžké kalibry
—————————————————–
Vy neznáte schovku? Vy jste si nikdy nic nikam neschovali? Ani sebe při hře na schovku?
Paměťové schovky jsou místa, kam si pro sebe můžeme schovat to, co si potřebujeme zapamatovat. Paměťová schovka je i proslulý uzel na kapesníku.
Musí to být místo, které má citový či hmatový náboj, tj. které je spojené s něčím citovým či hmatovým. S emocí, s chutí, s pohybem, s obrazem, s příběhem…
Pamatuji na holčičku, která si ukryla do pěsti příklad jako berušku; protože sluníčko sedmitečné má, jak víme, sedm teček – aspoň se to tvrdí. Holčička měla v pěsti ukrytý příklad 42:6=7
z násobilky. Dva násobilkové příklady jsou vysloveně hudební schovkou – dají se rytmicky zazpívat a zatleskat či zabubnovat:
Šest-krát-o-sm – ječty-řicet-o-sm! Pam-pa-dam-pam – pampadampam – pam-pam!
Když si pak dítě nemůže vzpomenout, jen mu zabroukáme tu melodii.
Druhý říkankově melodický příklad je s poněkud jinou melodií a rytmem:
Šest-krát-čty-ři – dva-cet-čty-ři! Pam-pa-dam-pam – Pam-pa-dam-pam!
Pro děti, které se rády pohybují, lze vymyslet různé psiny a šaškárny. Například vždy když přijde na přetřes příklad 7×6
, má dítě za úkol spadnout do dřepu a vyštěknout příklad i s výsledkem. Do dřepu padat můžeme s ním, výsledek už štěká dítě samo. Můžeme u toho oba dělat šklebivé obličeje – Pak dám pár jednodušších příkladů – a pak beru znova těžký kalibr
; řeknu: Sedmkrát… Jak to bylo?
– a pomalu se sunu k zemi, abych dala dítěti čas si vzpomenout a předhonit mě. Je pěkné pozorovat, jak se dítě při tom pohybu snaží vybavit si z paměti ten příklad. A když štěkne správný výsledek – skvělé. Napřed ho pochválím, ale pak si jako uvědomím, že mu musím dát sirku, resp. dokonce dvě, protože to je těžký kalibr
, a zesmutním
, šprudluju se. A znova se nad dítětem jako snažím vyhrát (ale ve skutečnosti by těžkých, tj. nezvládnutých příkladů nemělo být tolik, aby dítě opravdu prohrálo. Prohrává dost ve škole. To mu nadšení z učení nepřidá).
U každého dítěte samozřejmě je třeba vycházet z toho, co je pro něj hra a radost; dítě, které se nerado předvádí, ale rádo sní a kreslí, nebudeme nutit, aby skákalo po zemi, ale může namalovat květinovou vílu v květu, který se jmenuje 7×6=42
. A promluvíme s ním nad obrázkem: Květinová vílo, a kolik je 6×7? A 42:7?“ Atd.
Dítě může odpovídat nahlas, ale může to i malovat do komiksové bubliny u vílí pusy apod. A vždy je potřeba nechat chvilku čas, aby dítě celou tu věc strávilo.
Prostě tu sadu příkladů u čísla těžkého kalibru navěsíme na příběh, který má šťávu: pohyb, děj, barvu, smích, dobrodružství: co chvíli mezi řečí o jiných příkladech mohu začít syčet jako prasklý ventil:
Ssssssss – šmarjájosef, už tady zase něco uchází – stihneš to, než to začne smrdět?
A dítě musí honem říct: Sssssssssedmkrát šest je čtyřicet dva!
. Tím mě vypne a máme na čas od ucházení ventilu pokoj. Když se mu nedaří, honem ve smíchu hledám kapesník, ucpávám si nos, jemu nabízím kapesník, aby si ucpal taky, a přes kapesník sama říkám ten příklad, aby si ho dítě mohlo znova zapamatovat, a honem jdu jako větrat po tom ucházení nebo aspoň kolem sebe mávám rukama, abych se zbavila toho puchu. Když už ten příklad dítěti dobře jde, stačí jen nenápadně syknout, pohnout obočím, jakože tu něco smrdí – a dítě má za úkol rychle vysypat ten těžký příklad. A když si pak někdy nemůže na výsledek zrovna tohohle příkladu vzpomenout, stačí syknout – a paměťová schovka se spustí.
Často stačí, aby si dítě těžký příklad fiktivně položilo někam na gauč, na židli do rohu místnosti (fiktivně, tj. jenom v představě); když pak vzpomíná na výsledek, může se podívat na to místo, kam si ten výsledek předtím položilo
a vzpomínat, co že to tam na té židli leží…
Místem prvních paměťových schovek je samozřejmě sám papír s obrázkem postupně se rozrůstající silnice s alejí a patníky. Obrázek, který si samo dítě může doplnit o ptáky, sluníčko, kytičky, aby tu krajinu mohlo víc považovat za svou; na každém důležitém násobilkovém patníku může např. sedět pták, nebo u něj růst kytka… Na začátku dítěti nabízím, aby si příklad, na který si nemůže vzpomenout, na obrázku samo pomocí svých namalovaných paměťových kotev našlo – později si na ně už zkouší jen vzpomenout.
U patníku těžkého kalibru může třeba čůrat pejsek – cokoli to dítě samo napadne, co by ho rozveselilo a stalo se mu tou kotvou, tím paměťovým háčkem:
A já pak říkám: Sedmkrát osm je… Nevíš? – jak ten patník počůral ten pejsek – u kterého patníku čůral ten pejsek? – Pejsku, kolik je sedmkrát osm?
A za chvíli se k tomu vracím: Jaký že je ten příklad čůracího pejska? – Padesát šest? Výborně – a co tam počůral za příklady?
– Děti, jak víme všichni, jsou záležitostmi s čůráním a kakáním velmi osloveny.
Anebo: Támhle je patník, o který se opírá pirát, a ten patník má číslo 72. Pirát, až tam dojedeme, nám bude říkat 8×9. Nebo 9×8. Má ulomený přední zub, takže když říká
A pak prskáme ten příklad s pirátem.osm
, tak prská. Ale to si poslechneme, až tam dojdeme.
Tyto jednotlivé schovky pomohou s nácvikem jednotlivých těžkých příkladů. Přesto nesmíme zapomenout na systém celé té násobilky – systém té silnice z předchozích dílů. Ten pomáhá k vytvoření konkrétní číselné představy a orientace v ní.