———————————————

Bříza

———————————————

Útržek z rozhovoru s bezdomovcem Dušanem a jeho kamarádem z bytovek, který zrovna přišel za Dušanem na návštěvu.

Dušana znám už pár let. Je to osmahlý, tvrdý muž. Potkávám ho u kontejnerů i na svých procházkách s naším štěnětem. Vždycky se starosvětsky zdravíme, občas prohodíme slovo.

Často vídávám jeho siluetu daleko v polích nebo na okrajích silnic, jak tak pomalu kráčí za svým dvoukolákem a jeho vlčácká fenka Bubina jde stejně pozvolně na vodítku vedle vozíku. Ve volné krajině vypadají jako dva poutníci, jejichž cesta po nich zůstává, ať půjdou kamkoliv. I ta Bubina se zdá být si vědoma důležitosti té cesty – těch pomalých kroků k cíli, který je někde daleko.

A včera jsem viděla, jak mezerou mezi zaparkovanými auty zrovna vyjíždí od našich kontejnerů popelářské auto. V tom úzkém prostoru muselo jet pomalu, krokem. Vypadalo to jako tajemný obřad. Protože tak dva metry za ním, jako součást toho obřadu, stejně pomalu, důstojně a soustředěně kráčel se svým polonaloženým dvoukolákem Dušan se svým důstojným psem po boku.

Dušan má teď u strouhy v polích mezi břízami starý otlučený přívěs, který mu tam jeho kamarád přivezl. To má hodně dobré – předtím, co já vím, měl jen křoví u našeho hřbitova.

Přívěs – a Dušana sedícího před ním s tím kamarádem – jsem náhodně objevila na své procházce se svým štěnětem. Zavolala jsem na pozdrav a Dušan si přišel popovídat. Jeho přítel za chvíli přišel k nám. A mluvili jsme a Bobina se k tomu všemu (včetně nespravedlivosti volného pobíhání mého štěněte tak blízko u jejího přívěsu) také vyjadřovala, jak je slyšet na nahrávce.

S nahrávkou oba pánové souhlasili. Jestli i Bobina, nevím jistě.

Nahrávka:

[WPSM_AC_SH id=5914]

Pozn. na závěr:

Dušanovo povídání o bříze bylo určeno jeho kamarádovi – ráznému, racionálnímu chlapovi – který s námi mluvil předtím o svých velkých životních tragédiích, ze kterých se nedokáže už léta zvednout a jen se beznadějně upíjí.

Ten rozhovor, během nějž jsem do něj hučela ostře jak vichřice v horách o tom, jak tou přilepeností k tomu, co bylo, ztrácí svůj drahocenný čas, a Dušan tiše přizvukoval, ten jsem  vystřihla. Byl hodně soukromý. 

Ten člověk se časem od nás odpojil a vrátil se k přívěsu. Nedivila jsem se mu. „Má nás už dost,“ pomyslela jsem si. A s Dušanem jsme si povídali dál.

Časem jsem se náhodou podívala k přívěsu. A ten člověk tam stále ještě stál a dlouze a bez hnutí se díval. Na osamělou břízu opodál.

My všichni hledáme. I když to tak třeba nevypadá. I když o tom nevedeme řeči. I když to třeba děláme jen tajně. Jen o samotě.

Všichni hledáme smysl. Naději. Cestu. Všichni hledáme řešení.