———————————–

O smrti a rodičích

(srdce bezdomovce)

———————————–

Útržek z rozhovoru s bezdomovcem Dušanem a jeho kamarádem z bytovek, který zrovna přišel za Dušanem na návštěvu.

Dušana znám už pár let. Je to osmahlý, tvrdý muž. Potkávám ho u kontejnerů i na svých procházkách s naším štěnětem. Vždycky se starosvětsky zdravíme, občas prohodíme slovo.

Často vídávám jeho siluetu daleko v polích nebo na okrajích silnic, jak tak pomalu kráčí za svým dvoukolákem a jeho vlčácká fenka Bubina jde stejně pozvolně na vodítku vedle vozíku. Ve volné krajině vypadají jako dva poutníci, jejichž cesta po nich zůstává, ať půjdou kamkoliv. I ta Bubina se zdá být si vědoma důležitosti té cesty – těch pomalých kroků k cíli, který je někde daleko.

A včera jsem viděla, jak cestou mezi zaparkovanými auty zrovna vyjíždí od našich kontejnerů popelářské auto. V tom úzkém prostoru muselo jet pomalu, krokem. Vypadalo to jako tajemný obřad. Protože tak dva metry za autem, jako součást toho obřadu, stejně pomalu, důstojně a soustředěně kráčel se svým polonaloženým dvoukolákem Dušan se svým důstojným psem po boku.

Dušan má teď u strouhy v polích mezi břízami starý otlučený přívěs, který mu tam jeho kamarád přivezl. To má hodně dobré – předtím, co já vím, měl jen křoví u našeho hřbitova.

Přívěs – a Dušana sedícího před ním s tím kamarádem – jsem náhodně objevila na své procházce se svým štěnětem. Zavolala jsem na pozdrav a Dušan si přišel popovídat. Jeho přítel za chvíli přišel k nám. A mluvili jsme a Bobina se k tomu všemu (včetně nespravedlivosti volného pobíhání mého štěněte tak blízko u jejího přívěsu) také vyjadřovala, jak je slyšet na nahrávce.

S nahrávkou oba pánové souhlasili. Jestli i Bobina, nevím jistě.

 

Nahrávka:

"Tak vám pravdu povím – já bych chcel umřít – večer lehnout a –"

"Ve spánku – no tak to chcem ale všici, hele... To -"

"A ráno se vzbudit a být."

"Ještě jednou: jak že byste chtěl umřít? To mám jistou prosbu…"

"Večer bych chtěl lehnout, zaspat a ráno se vzbudit mrtvej."

Dušanův přítel: "No tak toto je nesmysl!"

"Vzbudit!"

Dušanův přítel: "Naprosto nesmysl!"

"Rozumím… - Hele – a kdo ví jestli! Možná… - Máte vosu, pozor – už je to pryč."

"Aha…"

"Jo. - Kdo ví, jestli… Třeba se to…"

"Když hovoříte o tátovi alebo takto… Tak já jsem jako nejstarší ze súrodencov – nás je pět…"

"Aha…"

"A… Za každú, za každú volovinu, co udělali mladší súroděnci, tak mě otec zmlátil."

"No… Ano."

"Když jsem měl osmnáct let, já jsem myslel, že… svýho tátu zabiju. Já jsem byl tak naštvaný! Tak vám povím. A když jsem potom narukoval na vojnu do Třeboně do Českých Budějovic, a do Třeboně, když mně ostříhali – já jsem měl –"

"Vlasy – vy jste byl fakt – ne, jasně, jasně… Umělec."

"Také vlasy jsem měl dlouhý."

"No. Ano."

"Som byl – bítlsák."

"Věřím."

"No. - A prišli mi na prísahu – tak ma nepoznali, lebo já jsem byl dohola…"

"Jo."

"Ostříhaný, hej? – A… Když jsem ich viděl – mámu, tátu… Aj sestru… První, co jsem udělal – z toho radu jsem vyšel! Já – jediný voják! – My jsme stáli tam –"

"Aha…"

"Na buzerplace, hej?"

"Aha…"

"Pred prísahou a… Som vyšel a hovorím mu: ´Otec, vitajte!´ - a jsem ho objal. – To byla láska."

"Rozumím."

"A pak když jsem se oženil a… Táta měl rakovinu… Jsem chodil k ní domů, k manželke."

"Aha…"

"Přímo z práce domů – deset kiláků…"

"Aha…"

"Z Liptovského Hrádku do Kokavy…"

"Aha…"

"A… Já jsem mu dával sílu. Chodili jsme na kontroly a takto."

"Aha…"

"Rok som sa o něho staral."

"Aha…"

"Rok! Fakt… Tak… Poslední dva týdny… Měl jsem nějaké náhradne volno a dovolenku starú jsem si vzal… A dva týdny som nebyl v práci."

"Aha…"

"A každý den ta… U nás byla paní farárka a… ona ma to… ona byla zdravotná sestra. A ona ma naučila píchať morfium."

"Aha…"

"V bolesti."

"Aha…"

"Tak – dva týdny som mu píchal."

"Aha…"

"A… poslední den, poslední večer nějaký seriál šel v televizi. A byla – bylo mama, ja a sestra. V obýváku."

"Aha…"

"Sme koukali na ten seriál. A po seriálu som přišel – mame hovorím: ´Já sa idem podivat na otca. Pozriet.´- ´No choď, Dušan.´ - Som prišiel – zdvih – on ma cítil, že som při ňom!"

"No určitě! No jistě!"

"On mě cítil! Som… A vzal som si mu… jeho hlavu na plece… - Na levé. Na to nezabud – neza… Na to nezabudnem! A urobil: ´Ách…´ - Poslední výdych."

"U vás mohl umřít. To je hezký. A možná, že se vzbudil a zjistil, že je mrtvej. - Děkuju."

"Mámu - mámu taky… O mámu jsem se taky rok staral!"

"Aha…"

"Když jsme se rozvedli, prodali jsme byt s manželkou… - Stálo ma to sto sedmdesát tisíc, co jsem se rok o ni staral, protože brala léky a takto… Všetko som doplácel ja."

"Vždyť to je…"

"Já nebanujem za tyma penězi!"

"No!"

"A máma – to som přišel dvacátého třetího prosince – odsud z Prahy, nakúpil som dárky a toto pre… Pre děti, pre bývalú manželku, mámě, netěrám, synovcovi, bratom, sestrám… A šla do kostela. Dvacátýho pátýho. No a já vraviem: ´Mama, ja neidem do kostola! Bol som včera večer a ja som uťahaný, ja som unavený – cestoval som v noci!´"

"Aha…"

"Lenže… Išla… Nekecám – tolko sněhu! Takto!"

"Po tvár. Pod oči. Aha… V Tatrách."

"No! A ona odpadla. Přímo pred nami. A takými… Tak sme ju donesli domů… No eště… kráčala. Ona mala i embóliu."

"Aha."

"A… No… Dala si mi taky na levú… na levé rameno."

"Aha. Hlavu."

"No… A iba povedala:´Deti – sbohem.´"

"Krásně jste to řek."

"Krásná vzpomínka. A tak vám povím – mně ani vtedy v tom momentě mně ani slza nevyronila sa z očiach. Ani když sme otca pochovávali. Ani… ani mámu. – Ale pak co to za mnú – se mnou. Já som sa tak klepal."

"Aha, aha… - Ano. Ano."

"Já som prišel do Prahy, no – som bydlel vtedy na ubytovni a…"

"Aha…"

"Já som přišel vtedy do hospody a… tej hospodskej hovorím: ´Ivanka, dej mi, prosím ťa, hen…´"

"Panáka…"

"Ale daj mi nie malého; daj mi… dvojdecák!"

"Dajte mi flašu rumu…"