„Teď jsem to pustila – tak. A napadlo mě to zapnout, protože to, co jsme dělaly, bylo, že vlastně jsem začala učit tvý tělo – tvou kůži a tvý tělo mít důvěru ke světu; moct cítit. – Je to tak? – Já si zkouším vzpomenout, co jsme dělaly…“

„Ano.“

„A ono to chvilku nešlo, tak jsem řekla: ´Začni tím křeslem. A až ho budeš cítit, tak řekni.´ - A potom se tady pět minut něco dělo – a ty jsi najednou do toho skočila - a překvapivě; řekla jsi: ´Já cítím to křeslo…´. – A když jsem se tě ptala, jestli bys to mohla popsat, jaký to je, tak co jsi řekla?“

„Že to nejde, protože to cítím poprvé…“

„Ano… To je – to musí být moc krásný zážitek. – A nejseš v něm sama; tohleto mi lidi hlásili… - Úplně jako… šok, když něco opravdu cítili. Ohromení. A jak je přitom tobě? Jak je přitom tobě…“

„Jako kdybych využívala…“

„Jako kdyby co?“

„Jako kdybych využívala něco navíc než normálně využívám ze svojí fyzické kapacity…“

„Aha… Jako by jsi…“

„Smyslové.“

„Smyslo –“

„Smyslové… pocitové…“

„Aha… - A jak je přitom tvýmu srdci? – Jestli se to tak dá říct. Já hledám otázky prostě…“

„Ano…“

„Abysme to uměly popsat, jo? Abysme to uměly definovat.“

„Ano… Nevím, jestli to bude správná… Správné přirovnání, ale jako kdyby se… To zhmotněné srdce rozložilo molekulama do… Do prostoru… Ale nejenom trojrozměrného prostoru.“

„I časového?“

„Ano…“

„Aha… Moc hezký. A opravdu velice těžko popsatelný. – A jak se ti to stalo? Všimla sis, jak se to stalo, že najednou takhle hluboce víš o tom křesle, na kterým sedíš? Že jseš s ním takhle hluboce spojená?“

„Přestala jsem se snažit na začátku to dělat silou…“

„Aha…“

„Že musím.“

„Aha… - Co se děje teď? Popisuj prostě, a komentuj, jako reportér, když to zrovna zažívá.“

„Jako kdybych přestávala vnímat omezení svého těla – schránku fyzickou…“

„Já jsem hrozně čekala na ten moment, kdy začne… Ty dvě vrstvy – moje tělo a křeslo – se mezi sebou… interaktovat a… - Jako kdybych se stávala křeslem a křeslo mnou…“

„Jaký to je – být křeslem?“

„Pohodlné!“

„Pohodlné… Aha…“

„Ale… jako kdyby moc stát se čímkoliv.“

„Jako kdybys mohla být čímkoliv.“

„Ano.“

„Zkus to. Velmi pomalounku… se rozšiř. Pomalounku, krok za krokem – dovol to rozšíření; netlač. Zase – nic netlač. Respektive jenom buď tady. Buď tady, teď… - Však ty budeš vědět, jak se to dělá; ono to samo přijde. Když to… nebudeš… lámat silou. Ta znalost člověku najednou přichází. – A já mám zvláštní otázku k tomu… - Můžu?“

„Ano…“

„Napadla mě. Teď jsem ji zaslechla: ´Kde je bezpečí? - Bezpečí?´“

„… Je rozptýlené?“

„Aha… - Jak – co tím myslíš - ´rozptýlené´?“

„Napadl mě vzduch…“

„Aha…“

„Ale… nefyzično… Není to… není to objekt, předmět – ale…“

„Aha… A… Kde ho vnímáš? – Já vím, o čem mluvíš; kde ho vnímáš? Kde tady je?“

„Já, co jsem viděla, byly… byla obloha…“

„Aha…“

„A poznala jsem, že je to obloha, kvůli mrakům…“

„Aha…“

„Ale… bylo to, jak když jsem se dívala dolů…“

„Aha… Jako na mraky dolů.“

„Ano.“

„Aha… - Pořád tady vidím i napsaný slovo ´Bezpečí´; takže počkáme… - Ale není to vůbec… úzkostný; je to prostě jenom, že se máš jít podívat. Aby jsi si… vyjasnila svůj… vztah mezi tebou a bezpečím a bezpečím a tebou. Abys to prohlídla. – Nesnaž se, nesnaž se. Pusť to! – Já jsem tady dala kapku do vzduchu – a znáš, jak to chodí: najednou se něco objeví – potom, když už člověk nečeká. Když to konečně dovolí, protože přestal čekat na to. To dovolení znamená nevyžadování. Netlačení. Nekřeč. Pak to může přijít. Pak je to dovoleno. A aby jsi se vyznala v tom procesu, tak si jenom pozoruj, jak ti je. – Co se děje?“

„Takové… bezvědomí. Myšlenky mi neběží…“

„Aha…“

„Nedokážu… Nedokážu zaostřit to vědomí na nic.“

„Tak tohleto, to je zaplať Pánbůh! Když myšlenky neběží – Bože, kolik lidí si to tak přeje! Furt jsou honění myšlenkama jak strašákama. - Jak běsama. – Nesnaž se zaostřovat. Pusť to. - Můžeš… kamkoliv. Když… když bude potřeba, budeš padat, když bude potřeba, budeš se vznášet… Dovol prostě – jenom pozoruj, co se děje. Samo. A tady je slovo ´Bezpečí´. – Možná, že to slovo přišlo, protože ten nedostatek kontaktu tam byl, protože tvý tělo se bálo, nedůvěřovalo. Takže teď je vlastně… nalézaný lék na tu nedůvěru.“

„Já přemejšlím, jak… Já přestávám cítit… tu schránku.“

„Aha… - To tělo.“

„Ano. Tu schránku lidskou nebo…“

„Aha…“

„Jak kdybych se vměšovala svojema molekulama do – a začíná se mi točit hlava.“

„Aha… - Jsem tady pořád. – Do čeho?“

„Do toho prostoru. Do…“

„Ano. Já to cítím. Cítím takový… nárazíčky. Takový ťuky. Jako když rybičky malinký v moři oťukávají holeně lidem, když tam… Ještě mnohem jemnější ťukance. Zvláštní pocit. Sympatický to je. – Jako by sis mě oťukávala – ačkoliv se mě nedotýkáš rukama, nohama. Jako by si mě oťukávala taková jiskřivá koule. Takový jako… slzičky – perličky… Takový… třpytky takový… - Cítím blaženost v sobě při tý spolupráci; při tom, jak si… Jako když se třeba kotě otře člověku o nohu, tak takovou blaženost cítím, když ta… tvoje koule přišla ke mně a takhle se mě dotýkala tváře.“

„Já cítím větší a větší… prostor…“

„Aha…“

„A vůbec necítím, že bych… Pohlcovala nebo… Nebo narážela…“

„Aha…“

„Na ostatní v mým okolí… Jak kdyby… prostě jsme se promísily.“

„Ano. – Všichni jsme všechno. Ale strach to brání zahlídnout. A to, že něco nevidím, neznamená, že to není!“

„To vevnitř je obrovské…“

„Prosím?“

„Že to je strašně obrovské…“

„Aha… - A – bojíš se? Máš strach?“

„Ne. "