——————————————–
Podstata terapie
(Úvod k nahrávkám útržků terapií)
———————————————
Jak lze vstoupit do ticha a zpomalit svůj čas
Pěstování ticha:
Z neurologických výzkumů mozku plynou zajímavé výsledky. Neurologové například zjistili, že hráč na basu, který, jak všichni víme, při svém drnkání velmi zaměstnává jeden ze svých palců, má v mozku to místo, které je zodpovědné za koordinaci pohybu tohoto palce, mnohem větší než lidé, kteří na basu nehrají. Má tam mnohem rozrostlejší tkáň – mnohem více neuronů. Rostou mu tam jak na pěkně udržovaném záhonku. Prostě si je vypěstoval – právě tou hrou na basu, resp. tím, že mnohem častěji používal ten palec – mnohem častěji se na jeho pohyb a na vnímání toho pohybu zaměřoval. Tím vznikly v jeho mozku příslušné neurony, které se mu o ten palec začaly víc starat. Tedy žádný zázrak; prostě cvičení.
Tak i schopnost vstoupit do svého vnitřního ticha (ano – i vy máte kdesi své vnitřní ticho a máte schopnost do tohoto svého ráje vstoupit) se dá podpořit určitým zaměřením pozornosti.
Napřed to samozřejmě moc nejde, protože člověk je zvyklý svou pozornost spíš než na ticho zaměřovat na hluk – na všechny ty ruchy, které život v dnešní společnosti přináší. Byl tak vychován – těmi, kdo už také byli zvyklí zaměřovat svou pozornost spíš na hluk a kteří čekali, že až ticho okolo je uklidní – takže čekali marně, protože ticho okolo nebylo.
Ticha si člověk v hluku těžko všimne. Ale ono trvá i v hluku. Jako když housle v koncertním sále hrají úplně tichou, krásnou melodii, zatímco u dveří do sálu buší sbíječka. Ty tiché housle není v tom kraválu sbíječky slyšet – ale ony přesto hrají – pořád hrají tu krásnou melodii. Lidi poslouchají housle – a slyší sbíječku.
Lidé si myslí, že ta sbíječka je okolo nich; tj. že jsou rušeni okolím. Ale oni ji mají už dávno v hlavě. Je to jejich vnitřní hluk. Ten je ruší. Jejich sbíječka. Vypěstovali si ji – zvykem, tj. stálým opakováním téhož; podobným zvykem, kterým si hráč na basu vypěstoval v mozku neurony zdokonalující jeho palcové brnkání. Zvykem při svém vnímání sledovat víc hluk než ticho, a víc okolí než sebe.
Proč člověk sleduje při svém vnímání víc okolí než sebe? – Protože se bojí. A protože se bojí, bere své okolí příliš vážně; musí se přece zorientovat, odkud přichází nebezpečí, ne?
Musí se zorientovat, odkud přichází nebezpečí, a to i tehdy, když žádné nebezpečí nepřichází; člověk ho pořád čeká. A právě ten stav chronického očekávání je spojený s řevem té vnitřní sbíječky, skrz který se člověk nemůže dostat k té jemné melodii houslistky. Houslistce to. jak jsem mockrát zjistila, nevadí; ta si v tom hluku dál tiše hraje své melodie. Protože ona v žádném hluku není. Ona je v tichu.
Jak zaslechnout svou krásnou houslistku:
Každý má v sobě krásnou houslistku. Každý, když ztichne, opravdu ztichne, může se s ní setkat, může ji zaslechnout. Zde jsou způsoby:
- Logicky se nabízí možnost, že napřed je třeba se dohodnout s tím, kdo drží v ruce tu sbíječku. Že by to vypnul nebo tak něco. Ale on vás přes řev toho monstra neuslyší. Kolikrát jste si marně říkali „Přestanu se rozčilovat, jsem klidný, jsem klidný, jsem klidný„. Takže jinak:
- Vyrvat mu to ze zásuvky? Vypnout pojistky? – To lidi zkoušejí už věky; pár panáků a mozek dá pokoj. Též některé drogy umějí ztišit lidský strach. Ale to vydrží jen chvíli – a zdá se, že tento trik proti sbíječce v hlavě nějak popouzí toho chlápka, co za tu sbíječku zodpovídá; pak s ní máchá mnohem víc.
- Takže jinak: je třeba toho chlápka a jeho sbíječku nějak uklidnit. Nějak způsobit, aby do ní nevstupovaly tak silné impulsy. Aby sebou v rukách toho chlápka tak nemlátila. To se dělá zaměřením pozornosti. Kdeco lze pozměnit zaměřením pozornosti. Dát něčemu pozornost je jako ponořit to do živného roztoku. Pozornost věci živí.
Na co zaměřit pozornost:
Na ten kravál rozhodně ne. Protože to nefunguje. Čím víc pozornosti člověk věnuje svým problémům, tím budou jeho problémy větší. – Proč? Protože se na ně mozek stane citlivější. Vzpomeňme na basistův palec. Zaměřením pozornosti na své problémy si pěstujeme v mozku záhonek problémů. Ty nám naši sbíječku naopak vybudí k obrovským otáčkám.
Je tedy třeba zaměřit pozornost na něco jiného, než jsou vaše problémy. Na něco jednoduchého ve vás – na něco, co trvá:
Když nemůžete zklidnit sebe, zkuste napřed zklidnit svůj dech.
Dech se zklidňuje snadno. Prostě ho zpomalte. A buďte si ho vědomi.
Dech je jako melodie, pomalá melodie. Ano – dech může být i rychlá melodie – například když se bojíte, dýcháte obvykle rychleji a mělčeji, nepravidelně, povrchně apod. Prostě dech a psychický stav člověka jsou propojeny. A já teď na vás chci, abyste se naučili dýchat pomalu. A volně, jemně, bez námahy. Prostě dýchat a jen o tom tiše vědět.
A když na vás přijdou při tom dýchání nějaké myšlenky, a to pravděpodobně přijdou – můžete o nich taky vědět; nechat je plavat kdesi po vašich stranách, ale vnímat je jen okrajově; znova a znova se vracet pozorností ke svému dechu.
Když myslíte na dech, nemůžete myslet na něco jiného. Zdá se totiž, že mysl se umí soustředit v dané chvilce jenom na jednu věc. Když myslí na víc věcí, je to jenom tím, že těká mezi nimi. Poskakuje od jednoho drobku k druhému. Vytáčí se jimi, dáví, vytváří z nich strašidelné víry – a přitom zrychluje. Je to působivé, je to strašidelné, je to bolestivé. Přesto jsou ty víry složeny z těch jednotlivých drobků. V centru pozornosti je jeden drobek, a mysl obrovskou rychlostí přeskakuje. Tím vířením vytváří další kousky, další katastrofické scénáře.
Když pozornost k těmto kouskům nahradíte pozorností k dechu, a ten dech navíc ztišíte, tj. oddramatizujete, a zpomalíte, zpomalujete i let té mysli. A ztrácí se drama těch divokých vírů.
Co způsobuje drama divokých vírů mysli:
Takový způsob dýchání a pozornosti uklidňuje centra v mozku, která jsou zodpovědna za záchranu člověka před nebezpečím – a která jsou stresovým způsobem života v moderní společnosti vytočena do vysokých obrátek, až tak, že už vnímají nebezpečí i tam, kde není, a na to fiktivní nebezpečíNavíc jsou při takovém způsobu dýchání a pozornosti A to jsem se ještě nezmínila o tom, co se děje při takovém způsobu dýchání a pozornosti s krví, tlakem a hormony; co se děje s centry v mozku, která jsou zodpovědna za ochránění člověka před nebezpečím a která jsou stresovým způsobem života moderní společnosti vytočena tak, že vnímají nebezpečí všude, i tam, kde není, a na to fiktivní nebezpečí reagují vysláním hormonů, které mají člověka zachránit, aniž je ho před čím zachraňovat – což celý systém samozřejmě velmi vyčerpává.
Vypadá to velmi jednoduše; j
Mysl má zásoby klacků. Nevím, kde je bere, ale má jich nepřeberně. A ty hází pod nohy, kdykoli se chcete z jejího mocného vlivu vymanit. Klade námitky, odvádí pozornost, nudí se, argumentuje nedostatkem času, jinými povinnostmi – má nepřeberný rejstřík možností. To je vlastnost mysli. Snaží se totiž vyhnout nezvyklému – zůstat u starého. A když nemáte cvik, tj. když na začátku neumíte odhalit, kdo je vy a kdo vaše mysl (ano – liší se to), zůstáváte v jejím zajetí.
Mysl bude tedy pravděpodobně dělat cokoli, abyste na toto čistící dýchání nenašli čas – ať už vám o tom bude vykládat vašimi vnitřními připomínkami, proč to dělat zrovna nelze – třeba
„Zítra si na to sednu, dnes je to opravdu hektické…“
„Ano, ano, už jdu – jenom ještě tuhle maličkost udělám – to je nutné, jinak bych na to zapomněla a udělat se to musí…“
Je zajímavé, co se v takových situacích, kdy máme zklidňovat mysl, najednou vyhrne maličkostí a nezbytností a okolností a povinností – i tohle hrnutí naprosto přesvědčivých maličkostí a nezbytností a okolností zařizuje mysl – má skutečně velkou a sugestivní moc nad člověkem – dokonce se zpočátku opravdu dějí věci, pro které se nemůžeme věnovat sobě