—————————————————————

Podívat se pravdě do očí…

Pošmourné únorové dopoledne. Podnikatel na cestě mezi paneláky. Oblek, kravata. Bílá košile. Zrychluje, ale tuší, že domů to nestihne včas.

Ale to nevadí, protože tady je místní trafostanice; betonová kostka vedle parkoviště. Lze se vymočit u ní.

Nedělá to prvně. Umí to. To se dělá tak, že se člověk obrátí ke zdi, představí si, že ho nikdo nevidí, a pevně se té představy drží.

Tedy podnikatel stojí čelem ke zdi trafostanice, kufřík u nohou, a drží se výše zmíněné představy.

Ale je to podnikatel. Neví, kde mu hlava stojí. A zákazníci nemohou čekat. Zákazníci tedy nečekají – a telefonují. Podnikatelovi. Bez ohledu na trafostanici.

Ani podnikatel nemůže čekat, až se vymočí. Protože to by zákazník zavěsil. Podnikatel tedy bere telefon během močení.

Nedělá to prvně. Umí to. To se dělá tak, že si člověk obrácený ke zdi představí, že nemočí. A pevně se té představy drží.

Rozhovor je důležitý – a podnikatel ho také tak vede. Důležitě. Nahlas. Naléhavě. Obě ruce v plné práci; jedna drží telefon, a ta druhá, ta, co obvykle při telefonování gestikuluje, teď negestikuluje.

A tady na scénu vstupuji já. Vidím situaci – a nasadím výraz.

Nedělám to prvně. Umím to. To se dělá tak, že člověk zaostří kamsi do dálky a představí si, že muž, který mlčky stojí odvrácen, s kamenným výrazem hledí mimo a drží si něco v rozkroku, tak ten že tam není. A že ten muž přitom ví, že tam nejsem ani já – což jasně znamená, že ho vidět nemůžu – to dá rozum. A že když ho nevidím, tedy když on tam není, nemůže ani on vidět mě. To je logické, věcné, přesné.

Takže podnikatel se pevně drží svých představ, stojí čelem ke zdi, hovoří do telefonu, negestikuluje, já se pevně držím své představy – takže je všechno v pořádku a pokud takto zůstaneme každý u svého nacvičeného fígle, v pořádku to zůstane a podnikatel dokončí celý svůj podnikatelský záměr bez úhony.

Ale: tentokrát se mnou v té scéně vystupuje ještě Gishka.

Gishka je moje pubertální, životem nadšené štěně zlatého retrievera.

Zlatí retrieveři milují lidi. Tak i Gishka miluje lidi. Všechny. I podnikatele. A má představu, že všichni lidé milují ji. Všichni. I podnikatelé u zdi. A že si od Gishky naléhavě žádají okamžitý kontakt.

Gishka tedy vstupuje na scénu s touto  představou. A pevně se jí drží. Umí to. Už mi to udělala mockrát. Hledá lidi, kterým by mohla vyjádřit svou bezbřehou lásku. Najde je – a pak jim ji vyjadřuje. Například tím, že jim zaboří čumák pevně mezi stehna a zůstane tiše v dojetí stát.

Flexi vodítko, kterým jsem nás vybavila, má dosah osm metrů.  Gishka ovšem dosáhne velmi snadno mnohem dál – kamkoli, kde najde svou lásku.

Když jdeme – docela daleko, tak osm metrů – obloukem kolem trafostanice a já si všimnu podnikatele a začnu si ho pevně nevšímat, Gishka si ho všimne.

Vidí ho velmi dobře. Ji nenachytáme. A je velmi ráda, že ho vidí. A z jeho naléhavého rozhovoru se zákazníkem okamžitě chápe situaci; vidí, že ji podnikatel nutně a hned teď potřebuje pohladit. Že je taky velmi rád, že ji vidí. Že je nadšen ze života a že jeho den se v té chvíli naplnil, stejně jako její.

A tak se k němu, nehledíc na jeho plně obsazené ruce, vrhne, aby do něj láskyplně drcla a narvala mu, tak jak je zvyklá při projevování lásky, čumák mezi stehna.

Tak.

Z představ nás tří udržela Gishka tu svou zřejmě nejdéle. Myslím, že ještě doma vzpomínala ráda na podnikatele.

Co se týče mě, mohu potvrdit, že je velice těžké udržet představu, že nevidíte močícího pána, když zároveň řvete na svého psa, který zrovna cpe onomu pánovi, kterého nevidíte, svůj čumák k tomu, co už vůbec nevidíte. Žádné duchovní soustředění není dost velké.

Jak se cítil podnikatel, nemohu říct. Telefonovat přestal a gestikulovat začal – to mohu potvrdit. Jestli dokázal udržet představu, že nemočí, či dokonce i tu, že ho nevidím, to netuším. Nevypadal na praktikanta duchovních cvičení. Aspoň v té chvíli ne. Jak dopadl jeho původní podnikatelský záměr, si netroufnu vzpomenout.