—————————————

Zmatky z matky

—————————————

Sousedi mají chlapce. Sotva dvouletého. Je v plném rozkvětu svých dvouletých chlapeckých sil. Velmi chytrý, zvídavý… Matka na něj může být pyšná.

Občas se potkáváme u výtahu. Kdykoli mě chlapec vidí, zajásá – a začne se předvádět. Tancuje, pobíhá, vyskakuje, výská, točí se dokola…

Po každé úspěšné figuře na mě jukne. To jako jestli se mi to líbí.

A mně se to vážně líbí. Chlapec to vidí a je okouzlen. Každým mým úsměvem získává jeho tanec na gradaci. Kdyby uměl kozáčka – dal by ho.

Jeho matka mezitím trpělivě čeká u výtahu. Pak – protože to nemá konce – si odkašle a řekne: „Nepředváděj se – a pojď.“

Ale nemá šanci. Chlapec ji nevnímá – tu samozřejmou, šedou bytost v pozadí. Já vyhrávám – ne ona! Já jsem teď ta zářivá v šeru výtahové chodby! Já jsem teď ta důležitá! Je můj! Přede mnou a pro mě a jenom pro mě on teď tančí… Vidí, že já vidím, kdo je! Jaký je krásný a jak to umí!

Nedělá nic špatného. Nemá jedinou postranní myšlenku, jeho svědomí je čisté – jenom musí pro mě teď tančit. Aby mi ukázal, kdo je. Aby mi ukázal, že je krásný. Že je skvělý. Abych to uviděla. Abych mu to potvrdila. Čím víc se takovým v mých očích shledá, tím víc jeho srdce zpívá. Je to kluk, je to muž. Zjišťuje v mých očích ženy, kdo on je. Zpevňuje do života. Sbírá si, aby měl později z čeho brát. Sbírá si sebevědomí. Sbírá si ho všude. Muži potřebujou hodně sebevědomí, aby mohli existovat. Určitě nejsem jediná, před kterou se ten chlapec takto předvádí a která je jím okouzlena.

Kdežto jeho maminka – ta všední maminka, co by za něj život dala, ta, co mu pere prádlo a uklízí po něm spoustu drobků a kdečeho – ta, co stává opodál, s připraveným pitím, s připraveným kapesníkem, s připravenou svačinou, s připraveným řešením čehokoliv – ta nenápadná, šedá, samozřejmá bytost – teď marně odkašlává, marně říká „Nepředváděj se…“. On neslyší – nemůže slyšet. Je to silnější než on. Před matkou se přece netančí. K čemu tanec? Před matkou se prostě jen tak je.  Zcela přirozená záležitost.

Chápete, dámy? Vy, které jak šedé, samozřejmé bytosti stojíte s připravenou svačinou a s připraveným řešením čehokoliv opodál muže, který opravdu není, není váš syn? Co vás, dámy, nutí stále znova zapomínat, že ten muž má matku svou, dávno přidělenou? Že to je právě ten zmatek z matek, který může za vaši bolest? Protože jakmile muž zahlédne v očích ženy matku, přestane se před ní samozřejmě předvádět – a začne se předvádět před nějakou jinou. Marně si budete odkašlávat. Vaše svačina mu bude lhostejná. Darmo naříkat. – Chápete, dámy?

Ovšem je tu ještě jedna drobnost. Vzpomeňme na situaci u výtahu. Kdybych v té chvíli, v níž jsem vítězila tak snadno nad  matkou onoho chlapce, který tančil jen pro mě a svou matku ignoroval – kdybych já ho vzala za ruku a chtěla si ho odvést s sebou, všecko by bylo rázem jinak:

Zvážněl by. Velmi rychle. Přestal by tančit. Okamžitě. A otočil by se po matce. A uviděl by ji. Uviděl by ji velice jasně. Ani by si nemusela odkašlávat. Mé kouzlo by se ztratilo. V mžiku by zapomněl, že jsem to já, kdo ví, jaký on je krásný. Zapomněl by, jak nádherné je tančit jenom pro mě. Jak nádherné je uznání v mých očích. Otáčel by se po matce a mně by se cukal. Neudržela bych ho. Vytrhl by se mi a běžel by k ní. Její ruku by chytil místo mé – a to zcela dobrovolně a rád. Tím jemným dotekem její ruky by se jeho zrychlený tep zase uklidnil. Zcela přirozená záležitost.

Chápete, nezadané slečny zadaných pánů?  Slečny, které pořád ještě věříte, že ženatý muž se kvůli nim vám rozvede, protože před vámi konečně může být sám sebou, jak on sám říká, protože vy ho – na rozdíl od jeho manželky – konečně opravdu vidíte, protože jste někým, kdo mu opravdu rozumí? Kdo ho nabíjí energií? – Chápete, slečny?