——————————————

„A děkuju…“

——————————————-

Závěrečný útržek z rozhovoru s bezdomovcem Dušanem a jeho kamarádem z bytovek, který zrovna přišel za Dušanem na návštěvu.

Dušana znám už pár let. Je to osmahlý, tvrdý muž. Potkávám ho u kontejnerů i na svých procházkách s naším štěnětem. Vždycky se starosvětsky zdravíme, občas prohodíme slovo.

Často vídávám jeho siluetu daleko v polích nebo na okrajích silnic, jak tak pomalu kráčí za svým dvoukolákem a jeho vlčácká fenka Bubina jde stejně pozvolně na vodítku vedle vozíku. Ve volné krajině vypadají jako dva poutníci, jejichž cesta po nich zůstává, ať půjdou kamkoliv. I ta Bubina se zdá být si vědoma důležitosti té cesty – těch pomalých kroků k cíli, který je někde daleko.

A včera jsem viděla, jak cestou mezi zaparkovanými auty zrovna vyjíždí od našich kontejnerů popelářské auto. V tom úzkém prostoru muselo jet pomalu, krokem. Vypadalo to jako tajemný obřad. Protože tak dva metry za autem, jako součást toho obřadu, stejně pomalu, důstojně a soustředěně kráčel se svým polonaloženým dvoukolákem Dušan se svým důstojným psem po boku.

Dušan má teď u strouhy v polích mezi břízami starý otlučený přívěs, který mu tam jeho kamarád přivezl. To má hodně dobré – předtím, co já vím, měl jen křoví u našeho hřbitova.

Přívěs – a Dušana sedícího před ním s tím kamarádem – jsem náhodně objevila na své procházce se svým štěnětem. Zavolala jsem na pozdrav a Dušan si přišel popovídat. Jeho přítel za chvíli přišel k nám. A mluvili jsme a Bobina se k tomu všemu (včetně nespravedlivosti volného pobíhání mého štěněte tak blízko u jejího přívěsu) také vyjadřovala, jak je slyšet na nahrávce.

S nahrávkou oba pánové souhlasili. Jestli i Bobina, nevím jistě.

Nahrávka:

[WPSM_AC_SH id=5964]