——————————————
„A děkuju…“
——————————————-
Závěrečný útržek z rozhovoru s bezdomovcem Dušanem a jeho kamarádem z bytovek, který zrovna přišel za Dušanem na návštěvu.
Dušana znám už pár let. Je to osmahlý, tvrdý muž. Potkávám ho u kontejnerů i na svých procházkách s naším štěnětem. Vždycky se starosvětsky zdravíme, občas prohodíme slovo.
Často vídávám jeho siluetu daleko v polích nebo na okrajích silnic, jak tak pomalu kráčí za svým dvoukolákem a jeho vlčácká fenka Bubina jde stejně pozvolně na vodítku vedle vozíku. Ve volné krajině vypadají jako dva poutníci, jejichž cesta po nich zůstává, ať půjdou kamkoliv. I ta Bubina se zdá být si vědoma důležitosti té cesty – těch pomalých kroků k cíli, který je někde daleko.
A včera jsem viděla, jak cestou mezi zaparkovanými auty zrovna vyjíždí od našich kontejnerů popelářské auto. V tom úzkém prostoru muselo jet pomalu, krokem. Vypadalo to jako tajemný obřad. Protože tak dva metry za autem, jako součást toho obřadu, stejně pomalu, důstojně a soustředěně kráčel se svým polonaloženým dvoukolákem Dušan se svým důstojným psem po boku.
Dušan má teď u strouhy v polích mezi břízami starý otlučený přívěs, který mu tam jeho kamarád přivezl. To má hodně dobré – předtím, co já vím, měl jen křoví u našeho hřbitova.
Přívěs – a Dušana sedícího před ním s tím kamarádem – jsem náhodně objevila na své procházce se svým štěnětem. Zavolala jsem na pozdrav a Dušan si přišel popovídat. Jeho přítel za chvíli přišel k nám. A mluvili jsme a Bobina se k tomu všemu (včetně nespravedlivosti volného pobíhání mého štěněte tak blízko u jejího přívěsu) také vyjadřovala, jak je slyšet na nahrávce.
S nahrávkou oba pánové souhlasili. Jestli i Bobina, nevím jistě.
Nahrávka:
„Já jsem tam byl…“
„Já vám teď něco řeknu. – Je toho hodně, co je potřeba říct. Ale já bych vám teď doporučila, abyste se tam vrátil a i tomu pánovi vzkázal, abyste tam seděli v tichu. Jo? – V tom…“
„V tichu?“
„Jo – teď abyste byli opravdu tichý.“
„My… my jsme v tichu.“
„Jo. – Tak i teď. – Nemluvte o tom, co jste si tady povídali; jenom buďte. Jo? Ať to… ať to… ať to jako do… do… - dosedne! Jo? Protože tohlecto byly velmi důležitý věci!“
„Ano…“
„A kdybyste o tom teď přemejšleli a povídali názory, tak – “
„Nie, nie, nie, nie.“
„- tak se to rozma – roz…“
„Rozmaže!“
„Ano. Ano. Přesně. – A já už musím jít. – Děkuju! Děkuju.“
„Nebudem tam mluvit s ním, protože –“
„I – i on! Ať je ticho teď. Ať je ticho.“
„Protože já čtu.“
„Vy jste čtenář…!“
„Já… Já… hodně čtu.“
„Aha… - Co čtete? – Já jsem zvědavá… Já – měla bych ukončit, ale já jsem… - Co čtete?“
„Já… Já… - Jakýkoliv časopisy. Aj staré. Aj – desať roků staré.“
„Aha…“
„Co najdu v kontajneri…“
„Jo jo jo… Aha…“
„Knihy! Jakýkoliv. Když se mně zalíbí kniha, tak…“
„Aha…“
„Já to seberu a…“
„Aha…“
„A čtu!“
„Aha…“
„Sednu si na lavičku někde a čtu!“
„Aha…“
„Protože…“
„To je skvělý! Opravdu máte hezkej život.“
„- Máme tam ještě dva litre vína…“
„Tak jo. – Tak zdar – mějte se… Že pozdravuju, mnoho štěstí do života a děkuju!“
„Aj já vám! Za…“
„Taky.“
„Za rozhovor.“
„Taky. Velice.“
„Já – já se pomodlím. Já su věřící.“
„Ano.“
„Já se pomodlím. Aj za vás. Aj za tento rozhovor.“
„Budu vděčná. Budu velmi ráda. Děkuju.“
„Nechci vědět vaše jméno – to mě netankuje, ale…“
„To setkání duší bylo hezký, co?“
„Tak. Tak, tak.“
„Děkuju moc.“
„Nashle…“
„Nashledanou. Pozdravujte.“
Dušanův přítel: (z dálky): „Příjemný den!“
„Taky! A vy ho budete mít příjemný…! – No já vlastně taky.“
(už taky z dálky) „No jasně – že buděme ho mať…“
„Díky! – Zdar! – A díky…“