———————————————
Bříza
———————————————
Útržek z rozhovoru s bezdomovcem Dušanem a jeho kamarádem z bytovek, který zrovna přišel za Dušanem na návštěvu.
Dušana znám už pár let. Je to osmahlý, tvrdý muž. Potkávám ho u kontejnerů i na svých procházkách s naším štěnětem. Vždycky se starosvětsky zdravíme, občas prohodíme slovo.
Často vídávám jeho siluetu daleko v polích nebo na okrajích silnic, jak tak pomalu kráčí za svým dvoukolákem a jeho vlčácká fenka Bubina jde stejně pozvolně na vodítku vedle vozíku. Ve volné krajině vypadají jako dva poutníci, jejichž cesta po nich zůstává, ať půjdou kamkoliv. I ta Bubina se zdá být si vědoma důležitosti té cesty – těch pomalých kroků k cíli, který je někde daleko.
A včera jsem viděla, jak mezerou mezi zaparkovanými auty zrovna vyjíždí od našich kontejnerů popelářské auto. V tom úzkém prostoru muselo jet pomalu, krokem. Vypadalo to jako tajemný obřad. Protože tak dva metry za ním, jako součást toho obřadu, stejně pomalu, důstojně a soustředěně kráčel se svým polonaloženým dvoukolákem Dušan se svým důstojným psem po boku.
Dušan má teď u strouhy v polích mezi břízami starý otlučený přívěs, který mu tam jeho kamarád přivezl. To má hodně dobré – předtím, co já vím, měl jen křoví u našeho hřbitova.
Přívěs – a Dušana sedícího před ním s tím kamarádem – jsem náhodně objevila na své procházce se svým štěnětem. Zavolala jsem na pozdrav a Dušan si přišel popovídat. Jeho přítel za chvíli přišel k nám. A mluvili jsme a Bobina se k tomu všemu (včetně nespravedlivosti volného pobíhání mého štěněte tak blízko u jejího přívěsu) také vyjadřovala, jak je slyšet na nahrávce.
S nahrávkou oba pánové souhlasili. Jestli i Bobina, nevím jistě.
Nahrávka:
"To mi věřte. Nejlepší proti zármutku, proti bolesti hlavy anebo na „Zapomenout na všechno…“ je najít břízu. Ruce buď takto…"
"Jako na prsou nebo na zádech dole, jako na… Aha…"
"A hlavu na tu břízu."
" Aha…"
"A nemyslet na nic. Zapomenout na všechno. Pět deset minut… - Já to zkouším! Já to vím! Že koukají po mně, že či som blázen alebo co…"
"Nejste."
"Protáhnu se – a všechna ta nervozita ze mě… - Já nejsem nervózní, ale –"
"Ale ta bolest tohohle světa, no…"
"To je… Obrovská síla."
"Aha…"
"Bříza dává sílu člověku."
"Aha…"
"Jako strom. A to je… To je neuvěřitelný."
"Aha…"
"Já když jsem někdy bydlel… volakedy… před pár lety… na zámečku tady…"
"Vy jste tam bydlel! Aha…"
"No… Jeden a půl roku. S kamarádem."
"Aha…"
"A chodila tam jedna slobodná mamička."
"Aha…"
"Aj s takým malým děvčátkem. My jsme ju volali „Princezna“."
"Aha…"
"A když prišla, tak se mi hodila na prse – to děvče…"
"To dítě. Nebo ta paní? To děcko? Ta Princezna?"
"To děcko."
"Aha…"
"Ta princezna."
"Aha…"
"A ona mala strašné stresy. Její matka."
"No bodejť. No…"
"A… jej hovorím – reku: ´Lena, pojď se mnou. Tam vzadu… na břízy.´ Tam je hodně bříz."
"Aha…"
"Jak je cesta do… Na Háje. A jsem jej povedal: ´Daj si ruky na prsa. Opri si hlavu. Tak jak ja. Alebo dozadu, to je jedno. Za pět desať minut spadne z tebe všechno."
"Věřím."
"A dělej to každý deň."
"Ano."
"Každý deň. – Věříte mi, že ona sa z toho dostala? Z tých stresov?"
"To víte, že věřím… To víte, že věřím. Naprosto."
Pozn. na závěr:
Dušanovo povídání o bříze bylo určeno jeho kamarádovi – ráznému, racionálnímu chlapovi – který s námi mluvil předtím o svých velkých životních tragédiích, ze kterých se nedokáže už léta zvednout a jen se beznadějně upíjí.
Ten rozhovor, během nějž jsem do něj hučela ostře jak vichřice v horách o tom, jak tou přilepeností k tomu, co bylo, ztrácí svůj drahocenný čas, a Dušan tiše přizvukoval, ten jsem vystřihla. Byl hodně soukromý.
Ten člověk se časem od nás odpojil a vrátil se k přívěsu. Nedivila jsem se mu. „Má nás už dost,“ pomyslela jsem si. A s Dušanem jsme si povídali dál.
Časem jsem se náhodou podívala k přívěsu. A ten člověk tam stále ještě stál a dlouze a bez hnutí se díval. Na osamělou břízu opodál.
My všichni hledáme. I když to tak třeba nevypadá. I když o tom nevedeme řeči. I když to třeba děláme jen tajně. Jen o samotě.
Všichni hledáme smysl. Naději. Cestu. Všichni hledáme řešení.