———————————————————
Pramen sebevědomí
(rozhovor s kadeřnicí)
———————————————————-
Sedím přitom na křesle, koukám na ni do zrcadla a ona mi stříhá vlasy. Požádat ji o možnost natočení rozhovoru mě napadlo poté, co v záchvatech bujarého smíchu a šťastného poskakování a mávání kartáčem vzpomínala na své dětství:
„Já jsem měla v dětství řídké světlé rozcuchané vlasy na kulaté palici. A strašně jsem šilhala. Ale můj otec ze mě byl celý pryč. Říkal mi: ´Víš, proč jseš tak hezká? – Ty jseš po mně, víš?´- A myslel to vážně.
On hrál každou neděli fotbal s mužskýma ve vsi. A když jsem jako dítě jela na kole kolem hřiště a on mě uviděl, tak zapomněl na fotbal. Přestal hrát, zastavil se v běhu a šťastně na mě hleděl. ´Vidíte?´ říkal naštvaným spoluhráčům. ´To je moje dcerka. – Ta je, co?´. – Spoluhráči z něj byli hotoví. A máma taky.“
Nahrávka:
„Takže když vás opustí ten chlap, tak co cítíte? Co si říkáte?“
„No… Ono se to už dlouho nestalo.“
„Aha…“
„Ono se to už dlouho nestalo, takže – určitě to jako bolí ze začátku, no ale rychle se oklepu…“
„Co to je „rychle“? Za jak dlouho? Každému je „rychle“ něco jiného…“
„No, jak je to dlouho, tak musím přemýšlet, jak -“
„Aha…“
„Tak já nevím… Tak - měsíc!“
„Ty jo! To jste dobrá!“
„Hm… - No a jdu dál.“
„Aha…“
„Řeknu si - ´Není jedinej…´a – snažím se – prostě když chci jako nějakýho chlapa, tak se zase snažím ho najít. A nezahálím a nebrečím a nefňukám.“
„Aha… Já vám věřím - já vás znám. Pozoruju to. Z vás jde vždycky taková radost…“
„No…“
„Života.“
„A já se… Já se umím radovat z maličkostí. To, že bude večer kriminálka nebo detektivka…“
„To vás nadchne?“
„No strašně! Já se na to těším!“
„Aha…“
„Nebo že teď dojíždím vlakem – z toho jsem úplně nadšená, jsem nadšenkyně…“
„Aha…“
„Tam je… Jezdí to na čas…“
„Jo.“
„Na Hlaváku jsou nový krámy – to jsem ani nevěděla – Obuv a Oděvy…“
„Aha…“
„Teď všechno si nakoupím…“
„Aha…“
„Sednu si, udělám si angličtinu v telefonu…“
„Děláte angličtinu…“
„Ano…“
„Aha…“
„Protože jsem si tak říkala, že ještě tak úplně to je tak co mi chybí; že neumím anglicky.“
„Jo.“
„Tak jsem se do toho pustila na starý kolena.“
„Fakt teda nevypadáte na člověka, který trpí…“
„?“
„Že nevypadáte na člověka, který trpí!“
„No to já netrpím…“
„Aha...“
„Prostě jsem se rychle oklepala a bylo.“
„Jo.“
„No…“
„Jak to umíte? Jak to že to umíte se oklepávat? Jak se to dělá se rychle oklepat?“
„To je asi povahou, no… Asi – asi sebevědomím.“
„Aha… - A jak to, že ho máte vysoké? Jak jste k tomu došla?“
„No já jsem měla dobrý dětství.“
„Jo. Takže vlastně berete z dětství.“
„Já to mám z dětství.“
„Aha…“
„Mně všichni říkali, jak jsem skvělá.“
„Jo.“
„A ten hňup, co odešel, to nepochopil…“
„A když mi něco nešlo, tak mi říkali - ´Dyť vona je ještě malá.´“
„Aha. Jo. To je hezký...“
„A za všechno mě chválili.“
„Jo. Aha…“
„No, vidíte. Ale všichni pak mi říkali, že budu rozmazlená a… - Říkám – já jsem za to ráda, že jo… - Vy, který nejste rozmazlený, tak co? – Já jsem za to ráda! Že já na svoje dětství ráda vzpomínám.“
„Aha…“
„Vzpomínám na to, jak mě rozmazlovali…“
„Jo.“
„No…“
„Aha…“