"A teď se mi tu znova vrací věta, kterou jsem slyšela včera, když jsem usínala: že člověk nezná dobrou cestu; ví jenom o těch, které nešly - který byly špatný…"

"Aha…"

"Člověk zkouší, zkouší – zjistí, že to nejde – tak ten způsob opustí a jde to zkusit jinak."

"Aha…"

"Takže jisté a známé je pro něj jen to, co mu vlastně nešlo."

"Aha…"

"Ale když si ten strach z toho, co mu nešlo, ponese – a protože to, co mu nešlo, je v podstatě jediný, co si pamatuje – to, že ví, že si vzal špatnýho partnera, se kterým se musel rozvést, že si našel blbou práci atd. – tak to je vlastně posun. Protože ten svět je bohužel udělanej tak, že my se k tomu, co je pro nás dobrý, přibližujeme jenom tak, že to všechno posíráme."

"Že svět se hejbe… omyly…"

"Jo."

"Chybami… - Bez těch Chyb nic nevytvoříš."

"Já se blíž k sobě dostanu vždycky jenom ve chvíli, když zjistím - když narazím na něco, co nechci. - Jo, jsou tam samozřejmě i věci, které chci potom; ty mě taky směřujou - který se mi zalíbí. Ale silnější impuls je vždycky to, že to zkazím."

"Že to spálím – že mě to pálí."

"A že musím na jinou cestu."

"Aha. - A jak nepanikařit? – ´Taková-spoušť – zase-jsem-to-zkazila, zase-jsem-to-zkazila… Co-já-budu-dělat?´"

"No… Nezrychlovat."

"Těmi útěky, útěky, útěky..."

"Já jsem sebe viděla v bludišti…"

"Aha…"

"Člověk jde cestičkou, zjistí, že to nejde. Tak se vrátí zpátky. A z každé té cestičky za mnou běží zase Bětka jedna s baťůžkem – a je to ta Chyba. A já před ní zdrhám. A ona za mnou běží a říká: ´Počkej, ty vole  –  vždyť já ti chci pomoct…!´ – A já furt utíkám, utíkám a ona furt s tím baťůžkem běží… - Čím víc těch cest udělám v tom bludišti, tím víc za mnou běží těch baťůžků."

"Aha… - Bojíš se jich?"

"Jakoby se jich bojím, no… A když – schválně se zkusím zastavit –"

"Ano – zrovna na to myslím, že to navrhnu…"

"A ta jedna – zase vidím tu svou druhou část, toho Skřítka –"

"Tu šlemovitou, jo?"

"Ne. Tu právě nešlemovitou. Tu Živou."

"Aha. Tu ráznou. Ano."

"Tu ráznou, co… - Tak ta Chyba, která za mnou teď běží… Jedna… S tím baťůžkem…"

"Aha…"

"Ta tak vypadá. Protože já jsem se teda zastavila, teď na ni čekám na tom jednom rozcestí a ona dobíhá a říká: ´No konečně…´ - Vytáhla z batohu mapu a říká: ´Ty jseš blbá, viď… - Tak musíme jít tudy, protože tudy už to nešlo...´“

"Aha… Takže ta Chyba ti vlastně poradí -"

"Jo."

"Řekne: ´Tady, tady, podívej, tady to bylo slepý – tady jsi zjistila, že to nejde.´"

"Že to nešlo. No!"

"Udělá tu fajfku. To odfajfkování: ´Tak tohle už nemusím.´"

"Jo. ´Tohle už ne, tohle už ne…´"

"Ano. – Chyby mají v baťůžkách mapu."

"Ano."

"Kde už jsou zaznamenány ty cesty, kterými ne."

"Ano."

"A když na ně počkáme, když neutíkáme rychle dál, tak se v klidu můžeme  podívat na tu  mapu a  zjistit:    ´Aha, tak tohle ne, tohle taky ne…´"

"Prosím tě, když se podíváš na tu mapu, co ti ona ukazuje – co vidíš? – Pokud to jde – se takhle podívat."

"Mně ta – no opravdu mapu vidím, takovou zelenomodrou, jak má všude takový ty… kopeček a to – a tam uprostřed je to veliký červený odfajfknutý, jako že ´Ne.´."

"Aha."

"A nic blíž nevidím."

"Aha. Další cesty tam nejsou vidět."

"Ne. Jenom je tam zaznamenaná ta, co nešla."

"Aha."

"Ale nejsou tam, ty, který…"

"Slyším slovo ´učení´… – Ono ty další cesty budeš muset udělat!"

"Jo."

"Ony se na tu mapu napíšou, až je uděláš!"

"Jo."

"Ty to tam uděláš."

"Jo. Jo. – Takže buď - na tý mapě jsou možnosti, kam můžu jít – ale ještě jsem tam nebyla, takže tam není jako odfajfkováno, jestli…"

"Takže cestičky tam jsou udělaný…"

"Ano…"

"Ale nejsou… Aha… - Tak kdo dělá ty cestičky, co se tam udělají? Kdo to je? Jak tam vznikly?"

"No… - To je zvláštní, jak to ke mně dneska chodí přes ten reálný svět, jako by – jsem, slyšela jsem větu… Jednak první byla: ´To je velmi metafyzická otázka – kdo udělal ty cestičky…´, a druhá byla: ´No jako v podstatě tys…´- jako ty, jako Bětka - ´ty jsi je neudělala – ty už tu byly před tebou – ale ty sis je vybrala.´"

"Aha…"

"Jako když jdete do obchodu a koupíte si mapu zrovna tohohle kraje."

"Aha…"

"Protože tam chcete být."

"Aha, aha. Krásně řečeno."

"Tak ty sis koupila zrovna tuhletu mapu."

"Krásně. – Ty sis vybrala tuhle vrstvu. Tenhleten způsob dívání se na svět. Tenhleten příběh. – Hezké. – A prosím tě, je na té mapě jedna z těch cestiček, u kterých… Nebo aspoň jedna, kde nebude muset být červená fajfka, že tudy ne? – To byla moje druhá otázka."

"Tam zazněla odpověď, že nikdo neví."

"Aha. To je -"

"Někde tam uvnitř sebe cítím jako ví – nevím, jestli to je víra, nebo jestli to, že tam je ta správná…"

"Aha…"

"Ale člověk ji musí najít…"

"Aha…"

"A pak je to ještě hlubší – teď slyším, že každá ta cesta není úplně špatně…"

"Aha…"

"Ona vlastně není vůbec špatně; ona ta vidlička je jenom to, že mě nedovedla tam, kam já bych chtěla."

"Tohle je zajímavý."

"A teď tady u hlavy mi takhle malinkej támhleten Buddha…"

"Aha…"

"Tak připlaval a říká: ´A kam ty bys vlastně chtěla?´"

"To je zají – stále zajímavější je to teď..."

"A teď slyším tu druhou, tu svoji, tu Živou část a říkala: ´No a jsme zase v p…´"

"V prdeli."

"A jsme… - A teď tam tak sedí…"

"Tak kam bys vlastně chtěla?"

"´Kam ty vlastně chceš?´"

"Tak to jsem velmi zvědavá, co tě…"

"A teďka jsem se cítila vlastně strašně trapně – pořád jsem v té situaci, že tady jsem mimo tu Bublinu, mám kolem sebe ty Bětky – ty už jsou v pozoru, jak ta Královna cinkla tou…"

"Aha…"

"Holí, tím svým, nebo co – tím oštěpem… Okolo mě jsou i ti lidi s těma svýma lidičkama v pozoru – a teď je tu ten Buddha tak jako při... – a ptá se jako ´Kam ty vlastně chceš?´"

"S celým tím tvým týmem – mně to přišlo jako…"

"S tím týmem – ano, to je tým vlastně, no…"

"Jak Praotec Čech, co vede ten národ…"

"Jo - a ještě jsou tam ty Chybičky s těma baťůžkama, a ty moje Bětky různý a to… Teď já se cítím vlastně strašně trapně, protože mu musím říct, že vůbec nevím. Kam chci."

"Ano. A co on na to?"

"On se usmál… Teď mi to odporuje – teď se mi zase – vzedmul se mi momentálně mozek – jako rozum – protože já když jsem řekla, že vlastně nevím, kam chci, tak ten Buddha se usmál a pokynul hlavou, jako že v podstatě to je správný…"

"Aha…"

"A teď ten mozek – můj rozum – se vzedmul a řekl: ´Tak a dost. - Vždyť nám odmala všichni říkají, že jen ti, co vědí, co chtějí, tak tam dojdou.´"

"Ano."

"´Takže mi to tady nebořte,´"

"Ano…"

"´když jsem to tak těžce tady…´ - A teď ta vzteklá Živá říká: ´Že jo?!´"

--------------

Pokračování zde.