„Vůbec se mi nechce otevřít oči, protože si myslím, že by to… splasklo jak bublina…“

„Aha… - Tak já se zeptám – já se ptám zase do vzduchu: jak to má, tuhletu zkušenost člověk žít v životě – trojrozměrným, běžným, a jak zůstávat ve svým osobním klidu, když ostatní – ve chvíli, kdy ostatní lidé projikujou na tebe svý vlastní vidění, takže můžou agresit - a to člověka vyvede z míry, protože se lekne, že za něco opravdu může, anebo když vidí člověk někoho velmi trpět, komu nemůže pomoct, protože ten někdo je zajatej svejma představama, kterejma trpí – prostě jak může zůstat v klidu přesto, že žije v těchhle třech rozměrech, kde je pořád to bublání, to vaření.

„Mě napadlo slovo ´promísit se´…"

„Aha…“

„Ale neumím – nevím, jak to dát… prakticky…“

„Tak to zkus teď. Zkus se promísit – tak jak to děláš se mnou a s – prostě s tím okolím – zkus si vzpomenout na situaci a prostředí, kde… Kde jsi byla nervózní, kde jsi se bála, kde… Kam nerada chodíš… Nebo kde vidíš utrpení, který ti potom bere to tvý vlastní srdce – který tě vyčerpává, protože chceš pomoct a nejde to… Prostě tam, kde máš ty stres… Vzpomeň si, kejvni, až to budeš mít… - Co tě napadlo?“

„Těžko hledám…“

„Aha…“

„Hm… Když mám… Kdybych byla v trubce s rukama dole –"

„Bezmoc.“

„A nemohla je dát… nahoru…“

„Aha… Aha…“

„Dostat se z toho.“

„Velmi rozumím. To je krásnej obraz bezmoci. Prostě nemůžu s tím nic dělat. To opravdu odpovídá tomu obrazu, co jsem chtěla předtím vylíčit, a vůbec mě to takhle nenapadlo říct... - A teď tam počkej na lék. A hlaš mi, co se děje. – Možná to bude to promísení… A počkej, abys viděla, jak se to děje. Jak se to… jak se to stane. Jak to udělat.“

„Mám strašnou paniku a pořád se pokouším nějak ty ruce zvednout. Udělat místo. A teda se mi… strašně točí hlava."

„Aha… Minulá zkušenost nějaká odněkud…bezmoci, když jsi nemohla nic… - Znova ti připomínám to, cos mě předtím poučila – cos mi poslala za radu; to ´promísit se´. To, co šlo z tý hloubky. Promísit se. – A pozoruj, co to slovo s tebou dělá. V tý… situaci panický. – Vidím, že jinak dýcháš; že ses víc nadechla.“

„Protože cíleně dýchám, abych… svoje tělo namísila s tím nejjednodušším, co jde v tu chvíli – se vzduchem…“

„Aha…“

„Než dostanu kuráž udělat to… opačným směrem.“

„Co tím myslíš?“

„Ne vzduch do mě, ale já ven.“

„Aha… - Mě teď napadlo – a nevím, jestli to je správně – já to jenom řeknu a uvidí se – promísit se s tou trubkou, a ještě navíc s tím, co svírá…“

„Nejdřív se musím… Nejdřív musím zapomenout, že jsem v té trubce…“

„Aha – myslíš jako nebrat to tak vážně?“

„Ano.“

„Aha… Tak to je první bod – rozumím. První stupeň –“

„První nádech dostat do sebe – něco na… zředění mě.“

„To je krásně řečený…. - Zředím své… chtění, své ego, svou – svou narvanost, natlakovanost… Mluvím někdy o radioaktivním prvku – jak je narvanej hrozně tou energií; je potřeba zředit. Energii toho chtění například. Energii toho vymáhání, energii toho zoufalství… Ty představy, že tak a tak to je a jinak ne…“

„Pak se začnou uvolňovat svaly…“

„Aha…“

„Pak začnu vnímat tu trubku… tak jako jsem vnímala křeslo.“

„To se ti teď vlastně děje všecko. - Že? Ty to jenom hlásíš, co se děje samo."

„Ano.“

„Aha… Pak začneš vnímat tu trubku způsobem toho opravdu reálnýho, hlubokýho kontaktu… - Jaký to je – bejt tou trubkou?“

„Získám moc…“

„Aha… - To je ale zajímavý… - Moc té trubky, která tě předtím svírala…“

„Ano.“

„Aha… - Jaký to je mít moc někoho svírat?“

„Nevím, co s tím teď…“ /směje se/

„Mě napadá – mít moc agresora, kterýho ses předtím bála.“

„Ano. Ano. – Už ty role se mění.“

„Aha… - Ty to děláš tak krásně na tý fyzický úrovni – nejenom na tý duchovní, ale na tý… prostě hmatový úplně… na tý trojrozměrný. Že to jde přes to tělo. Přes pevné látky. - A co ta dívka, co tam měla ty ruce sevřený tou trubkou – jak jí teď je?“

„To už není ani trubka ani dívka…“

„A co to je?“

„Všechno…“

„Aha… - Rozpadlo se to utrpení.“

„A už nečeká…“

„To je krásný… - A co dělá?“

„Je.“

„To mám radost.“ - Já cítím blaženost vysloveně. I z tebe. Kdybys věděla, jak vypadáš… Ty máš i tvář rozzářenou, šťastnou. Úplně hluboce napojenou – byla žíznivá, tak prostě dostala – dostala lék obrovskej. Šťastnou; blaženou. Vám je jako – jako bys byla obrovsky na místě.“

„A ten pocit, že už… nemusím čekat. Že není na co. Protože já dělám. Já dělám… Ne čas; ale já dělám… Dělám život? - Jako…“

„Já ti rozumím… - Ty ses dostala do života – do něčeho, co není vidět na první pohled, ale co ten život je. Jako pod – pod ubrus. Do toho, co… tvaruje tvar tomu. Do tý potence. – Je to tak?“

„Ano.“

„Můžu být nepřesná, tak mě opravuj."