Úvod

Abych v tomto dalším Návodu k použití dostála nadpisu, našla jsem si v rámci sběru materiálů krásné francouzské dílo v překladu Jaroslava Vrchlického Chlév Augiášův  – o Jupiterově synu Heraklovi – o tom, jak se uvolil za úplatu tři sta býků vyčistit bohatému králi Augiášovi jeho těžce zanedbané, morem a zetlelými mrtvolami hovězího dobytka prolezlé chlévy a jak ho posléze král Augiáš ošidil o odměnu a jak si to s ním pobouřený Herakles vyřídil.

Svědectví popisuje binec v Augiášově chlévu a na jeho pastvinách  tak přesvědčivě, že jsem se během  čtení několikrát zvedala od počítače s úmyslem jít si přece jenom trošku poklidit – a to je co říct – takovou myšlenku nemívám často; ale překonala jsem ji silou vůle, abych dočetla tu děsivou píseň o hrdinství.

A tak jsem se dozvěděla, že Herakles se v tom binci, v té hnilobě z mrtvých býků prolezlé morem, hmyzem a marností napřed málem udusil –

Až po pás hluboko on v bahniště se chýle
svou hlavou naráží o stropu trámy shnilé,
vzduch pln jest výparů a tíží jej a tlačí,
zde býků mrtvoly ve špíně, ve chumáči
mu cestu tarasí, a rychle na vše strany
plaz lesklý, černý hmyz kol prchá polekaný,

a on tmy žijící pod svojí patou cítí
a šedý netopýr, kněz temnosti, se řítí,

od stropu s pištěním jak černý blesk se snáší,
much těžkoletých vír z mrch hromady se plaší…

– ale nakonec to všechno uklidil tím, že to pořádnou řekou  spláchnul – změnil jí koryto a voda vzala všechny ty nečistoty a odnesla je do moře.

Když se pak Herakles, celý upatlaný, ale slávou ověnčený, vrátil a na králi Augiášovi vyžadoval dohodnutou odměnu, lakomý král dohodu popřel. Místo živých volů nabídnul mu jako odměnu ten chcíplý dobytek. To umazaného Herakla velmi rozčílilo. Popadl těžký trůn kovaný za nohu, hodil ho na hlavu králi i jeho líným synům (kteří se předtím štítili špinavé práce a jen se zaštiťovali různými svými odbornostmi orientovanými jinam než na potupný úklid chlévů) a odešel středem.

Kdo a s jakým úspěchem a vytrvalostí se pak staral o čistotu v chlévech i krajině, se už nikde nepíše. Přitom, jak víme, je to velice důležité. Kde déle neuklízíte, začne to smrdět. Augiášovy chlévy prý před Heraklovým zásadním zásahem  smrděly už po celém Peloponésu.

Pokud to snad někomu připomíná nějaký zápach z naší současnosti, nezbývá mu než si zacpat nos a  dýchat ústy – protože Herakles se na nějaké úklidové práce za někoho jiného od té doby evidentně vykašlal. Termín Augiášův chlév ovšem přežil – používá se k vyjádření velkého bince vzniklého nedbalostí.

Tak. A teď proč o tom vůbec píšu:

Shrňme si to:

1.  Herakles není. Pravděpodobně.
2.  Jestli je, tak rozhodně neuklízí.
3.  Kdyby uklízel, muselo by to být někde vidět. A bral by odměnu v živých volech – čímž by těchto ubývalo. A to se taky, zdá se, neděje.
4.  Smrad ovšem trvá. Úklid zaostává.
5.  Takže se musíme v uklízení spolehnout na sebe. Ten smrad je náš. A my jsme ti, kdo musí sehnat čisticí prostředky.
6.  A přestat se zaštiťovat svou jinam zaměřenou odborností.

Kudy trefit do chléva a jak vykydat ten hnůj, lze najít zde. Jakož i jak pečovat i nadále o jeho prostory – aby znovu nezasmrádly.

Pozn.: Jakkoli to tak vypadá, nejedná se o pojednání zootechnické. I když o určitou práci s voly zde jde.

Důležité: není v moci jednoho vyčistit všechny chlévy. I Herakla ten jeden královský chlév málem zabil. Takže: je třeba si je rozdělit; rozdělit si kompetence.

Jsou chlévy, na které nestačíme a musíme je nechat jejich majitelům; jenom oni jsou za ně zodpovědní.

Takových chlévů je většina. Vlastně všechny – kromě jednoho.  Kromě jednoho: toho našeho. Osobního. Toho chlévu, který máme ve vlastní hlavě a který nám žádný Herakles, zklamán lidmi, neuklidí, jakkoliv velký počet volů bychom mu za to slíbili.