Průběh terapie

Co člověk, to jiný příběh. Co člověk, to jiný způsob vidění světa. Jako jedinečné otisky prstů. Takže co člověk, to jiné léčení.

Já to léčení už léta neřídím – aspoň ne vědomě. Nic neplánuji, nic si nerozmýšlím. Jen přicházím do ordinace – se vším, co zrovna jsem, ať o tom vím či nevím a ať je to cokoli – u dveří se přivítám s člověkem, který ke mně také přichází se vším, čím v té chvíli je, ať o tom ví či neví,  posadím ho v ordinaci do křesla, sednu si do druhého – a pak čekám, co se stane.

Vždycky se něco stane – stane se to samo a stane se to způsobem, který vyjadřuje toho člověka. On sám o sobě nemusí nic říkat. Nebo může, když chce. Věci se dějí tak jak tak. A během jejich dění  přichází katarze (očistná úleva) a pochopení – vnitřní vhled.

A léčení, jež takto začalo (obvykle ovšem začíná už dřív než u dveří ordinace; občas si někdo i sám všimne, že se něco v něm i okolo něj začalo měnit už předtím, než do ordinace přišel), provází toho člověka i v dalších dnech – a vlastně už navždy. Jako by člověk byl obrovskou námořní lodí a zároveň kormidelníkem té lodi – a během léčení velmi jemně pohnul kormidlem – takže špička přídě se o centimetr odchýlí od původního směru. Nic víc. Ovšem loď, která se odchýlí od původního směru jen o jeden centimetr, už za pár kilometrů plavby uvidí úplně jinou krajinu…

Takže už při příští návštěvě je ten člověk trochu jiný – změněný o to, co pochopil – a příběh, který se tentokrát odehraje, tomu opět přesně odpovídá; a opět posune jeho vnitřní  pochopení o kousek dál. Posune jej a posune i mě – protože já jsem těch příběhů  součást – jinak by lidi nepřišli ke mně, ale k někomu jinému. Já je zabarvuji a oni zabarvují mě. Ulevuje se oběma – a krajina kolem je stále zajímavější a volnější; nejen v ordinaci cestou mezi příběhy, ale i v osobním životě.

Nevím, kdo to řídí. Zdá se, že to, co řídí průběh toho léčení, je hodně velké a chytré. Někteří lidé tomu říkají „Bůh“. Já obvykle také. Je to slovo krátké a obsažné.

Nebo tomu říkám „To“. To je ještě kratší.

Někdo tomu říká „Vesmírná inteligence“. I to je možné.

A existuje jistě i mnoho dalších názvů. Lze tomu klidně říkat třeba „Hurvínek“. Fungovat to bude tak jak tak.

—————————————-

Někteří lidé, kteří chodí do mé ordinace, dovolili, abych zaznamenala na diktafon průběh jejich cesty. A někteří z nich i dovolili, abych výňatky z nahrávek dala anonymně na své stránky. Najdete je zde. Nahrávky těchto cest jsou delší než hlasy na ostatních stránkách, aby bylo aspoň trochu poznat, kudy se cesta lidským podvědomím ubírá, než člověk najde řešení a změnu svých postojů.

Každým krokem na takové cestě se nabízejí další a další cesty; minulé životy jsou jen jednou kapitolou z mnoha možností.

Každý tedy jde sám k sobě jinudy – avšak často vidím, že poznání, ke kterému lidé svými vnitřními cestami do vlastního podvědomí nakonec docházejí, má podobné, ne-li stejné kořeny, podobné závěry, podobnou moudrost. A docházejí k němu i lidé, kteří o tom, k čemu mohou dojít, nikdy nic nečetli ani neslyšeli. Tím víc jsou překvapeni. Jeho krásou – a jeho úlevou.

Útržky z těchto cest k sobě najdete zde.  Je jich tu hodně, ale po kliknutí se objeví vždy jen jeden útržek z jedné cesty. Nespěchejte hned k jinému; nechte ho na sebe působit.