"A teď tady u hlavy mi takhle pluje malinkej támhleten Buddha…"

"Aha…"

"Tak připlaval a říká: ´A kam ty bys vlastně chtěla?´"

"Stále zajímavější je to teď..."

"A teď slyším tu druhou, tu svoji… tu Živou část, a říkala: ´No a jsme zase v p…´"

"V prdeli."

"´A jsme…´ - A teď tam tak sedí…"

"Tak kam bys vlastně chtěla?"

"´Kam ty vlastně chceš?´"

"Tak to jsem velmi zvědavá, co tě…"

"A teďka jsem se cítila vlastně strašně trapně – pořád jsem v té situaci, že tady jsem mimo tu bublinu, mám kolem sebe ty Bětky – ty už jsou v pozoru, jak ta Královna cinkla tou…"

"Aha…"

"Holí, tím svým, nebo co – tím oštěpem… - Okolo mě jsou i ti lidi s těma svýma lidičkama v pozoru – a teď je tu ten Buddha tak jako při... – a ptá se: ´Kam ty vlastně chceš?´"

"S celým tím tvým týmem – mně to přišlo jako…"

"S tím týmem – ano, to je tým vlastně…"

"Jak Praotec Čech, co vede ten národ…"

"Jo - a ještě jsou tam ty Chybičky s těma baťůžkama, a ty moje Bětky různý a to… Teď já se cítím vlastně strašně trapně, protože mu musím říct, že vůbec nevím. Kam chci."

"Ano. A co on na to?"

 "On se usmál… Teď mi to odporuje – teď se mi zase – vzedmul se mi momentálně mozek – jako rozum – protože já když jsem řekla, že vlastně nevím, kam chci, tak ten Buddha se usmál a pokynul hlavou, jako že v podstatě to je správný…"

"Aha…"

"A teď ten mozek – můj rozum – se vzedmul a řekl:   ´Tak a dost. - Vždyť nám odmala všichni říkají,  že jen ti, co vědí, co chtějí, tak tam dojdou...!´"

"Ano."

"´Takže mi to tady nebořte...,´"

"Ano…"

"´… když jsem to tak těžce tady…´ - A teď ta vzteklá Živá říká: ´Že jo?! No! - Já si taky myslím, jako že to…!´- A ta Vošlemovaná tam furt tak sedí…“

„Ta Ošlemovaná.“

„Jo. Ta, co cejtí. Ta je furt zalepená tím slizem. A teď tam jako stojí – nebo sedí teda a čeká.“

„Na co?“

„No… - To je taky dobrý. No tak ta tam tak… - Jak jste se zeptala: ´Na co?´, tak se na ni otočila ta, ta Živá a říká: ´Co děláš?´- a ona: ´Já čekám, až to někdo sundá.´“

„Co sundá?“

„Ten… ten sliz.“

„Aha… - A nechceš to ty sundat? To nemůžeš? To musíš zase někoho použít? Jako musí někdo to… umejt houbou, nebo co?“

„Tak teď jak jste řekla, proč – jakoby v podstatě proč to nesundáš sama, tak ta Královna tady zase ťukla tou…“

„Tím oštěpem…“

„Tím oštěpem – zase další tak jako vlny – vnímám to jako připomenutí toho ´Vem to do vlastních rukou. Nečekej -´“

„Až ti někdo něco… sundá.“

„A teď ona tam tak sedí – teď je taková roztomilá… - ta Citlivá, ta Ošlemovaná; a říká: ´Vždyť je to hnusný…!´“

„´No vždyť jo…´“

„No a ta Živá říká: ´Bože…´- Něco jako ´Tak já tu sedím s takovou krávou…´, a ta druhá: ´No, to se ti to říká, když to nemáš na sobě…´ - Tohle bylo dobrý: tak se ta citlivá otočila na tu ráznou Živou a říkala: ´Tak mi s tím taky pomož!´ - A ta rázná Živá jí řekla: ´Já na to sahat nebudu.´“

„Ale já slyším: ´Já na to sahat nebudu – není to moje…´“

„No. Jo, já to taky vnímám dobře jako že ona na to nechce sahat. Že to není špatně, že jsou v rozporu; že ona si hlídá –“

„A já tady připomenu tu naši první otázku – ´jak žít tady na světě, nemuset utíkat do bubliny, když všude kolem ale je šlem můj a šlem ostatních lidí – ten binec prostě.´ - A tady na to přicházejí odpovědi vlastně; jak je mít ráda, ty lidi.“

„Teď, teď si ta Citlivá stoupla – ona je – jako kdybyste křečka zarazili do trubky od hajzlpapíru. Tak v tom takhle stojí. V tom slizu omotaná.“

„Aha…“

„A udělala jednu věc: zatlačila na to, a ono to prasklo - jako na suchej zip kdyby to bylo.“

„Aha…“

„A vystoupila z toho.“

„To teda! To má sílu! – A co se stalo, když to udělala?“

„No – trošku se lekla, protože zjistila, že je pod tím nahatá.“

„Aha… Že ji ten šlem odíval…“

„Ano. Je pod tím nahatá.“

„Ano.“

„A teď zase slyším, ta Královna zase ťukla tím oštěpem.“

„Aha…“

„To je zvláštní – ale ta druhá, ta… ta…“

„Ta Divoká…“

„Ta Divoká to nevidí, že je nahatá. Ta říká: ´No vidíš – tak jsi to sundala…´“

„Aha…“

„A konec. A v pohodě. A tahleta tam stojí, teď si zakrývá jako ty svoje místa…“

„Aha…“

„Drží takhle ještě ten… ten sliz, ten váleček toho slizu, ze kterýho vystoupila, a teď má v hlavě děsnej zmatek. Protože za á je teda nahatá…“

„Aha…“

„Za bé jí přijde divný, že z toho vystoupila tak lehce.“

„Aha… - ´Jak to může jít tak lehce, když jsem si myslela, že všecko musí bejt těžce? - Za prvý. - A co teda jsem, když nejsem ten sliz? - Za druhý. – Za třetí: co budu mít za ochranu, když ne ten sliz? Co budu mít za šaty? Co si vezmu na sebe?´“

„Ano! – ´Co si vezmu na sebe?´“

„´Byla jsem ta, která má ten sliz – a teď budu ta, která co?´“

„A teď další věc – a teď se skoro – teď naštěstí zasáhla ta Divoká, protože vyvstala jí v hlavě otázka nejenom ´Kdo jsem?´ , ale ´Ježišmarjá, to teď možná budu zlá…?!´“

„Aha…“

„A rychle se začala sunout do toho slizu zpátky.“

„Aha…“

„A ta… naštěstí zasáhla – ta ho chytla, ten sliz a řekla: ´Ne!´. Ta… ta  Živá řekla: ´Ne.´“

„Aha…“

„Protože ta, jak… jak nejedná citově, ale logicky, tak prostě ví, že… Proč bychom si měli – to je asi jako kdyby – jako kdyby mi tam chirurg místo aby mi nádor vyndal, mi ho tam našil.“

„Když bys znova začala.“

„Ona takhle tu situaci vnímá. Ta Živá.“

„Jo.“

„Takže ta ji zarazila a drží to kolo a říká: ´Ne, to je blbost – proč tam lezeš zpátky?´“

„´A co si mám teda vybrat? – Já nemůžu bejt nahatá…´- Třeba.“

„Jo.“

„´Mně je zima! A každý vidí má citlivá místa!´“

„´A když se budu bránit – tomu slizu těch ostatních – tak na ty ostatní můžu bejt taky zlá!´“

„´No! – No!´“

„A teď tam někde zaznělo: ´A já to umím!´“

„Aha… To je skvělé…“

„´A oni se pak na mě tak všichni dívají…´“

„Jak?“

„´Pak najednou nejsem tak úžasná a dokonalá, jak tvrdili…´“

„´Jak mě obdivovali, vzývali mě… Měla jsem jejich pozornost, přízeň, lásku…´“

„´Ano…´“

„´Úctu… – Byla to všecko jenom hra… – Nasrat na takovou lásku, když musíš být hodně hodná na to, abys… Aby tě milovali! – Já taková nejsem! Jsou to šaty, které mi byly, když mi bylo patnáct! Ale teď ne!´- Já to tak… To jde ze mě…“

„Ano… - Teď zase – ta Královna zase ťukla oštěpem, a připlul zase Buddha, a tentokrát je otázka: ´Kam jdeš. Uvědom si, kam teď jdeš.´ - To vlastně není otázka, to je jenom jako…“

„Nadpis?“

„Ano… Jakoby:  ´Kam jdeš i s tím  –  když máš ten sliz  vlastně.  Co děláš.´“

„Když máš sliz.“

„´Když jsi ho měla na sobě; co to bylo.´“

„Aha… - Tohle je taky zajímavý…“

-----------

Pokračování zde.