—————————————————-
Leden 2006:
Poradna U dvou bezradných – početí.
—————————————————-
Kdysi, když si Eva s Květou zakládaly svoji úplně soukromou poradnu, neexistovalo, aby si dámy v nejlepších letech zavolaly přes skype či přes facebook, pěkně do očí si tam vyjasnily své správné názory na blbé názory té druhé, prskly by na sebe do monitoru a zase se vypnuly.
Kdyby to existovalo, nepsaly by si přece přes mail, ale pěkně by si to vyříkaly rovnou. Plivly by na sebe přes monitor a bylo by. Poradna by skončila tak rychle jak začala a já bych neměla o tom procesu žádné zachycené písemné záznamy. Ale já ty písemné záznamy zachycené mám; tady – v těchto zažloutlých, starodávných mailech je důkaz:
3. 1. 2006
Milá Květo,
Tak ti zase píšu, protože jsem rozpálená jak plotna v létě před polednem: představ si, jak jsem byla u toho psychologa, s tou věcí však víš, jak jsem Ti říkala, že tam asi půjdu, tak víš, co mi ten blbec řekl? No to se ani neptej. Takovej ouchcapek to byl, nařvanej celej. Chytrej, znáš je. Chytrost mu lezla z těch uší i s chlupama, očima furt bloumal po stropě, když jsem mu to vyčetla, tak prej „Já se snažím srovnat si myšlenky“. Srovnat si myšlenky, to teda potřeboval: já mu skoro nerozuměla, on mluvil v takovejch těch nekonečnejch větách, v nichž potom už sám nevěděl, o čem je řeč, kde má podmět a kde vlastní hubu, ale ta poslední jako myšlenka snad byla jako že si za to můžu sama. A to bylo všecko, rozumíš! Tak jsem sáhla do peněženky, zaplatila, odešla a zas nevím, co mám dělat. Stála jsem tam na rohu jako puk, o půl tácu chudší a stále stejně blbá. Když člověku řeknou, že si za to může sám, tak co mu zbejvá než stát jako puk?! Já nevím – jíst se to nedá, zachovat se podle toho nedá, ta věc však víš která mě štve furt – já se na to normálně vykašlu… Tak jsem si řekla – takovej blbec jako ten psycholog jsem taky, poradím si sama a zadarmo, ne? Už musím končit, pálí se mi to tam.
Tvoje Eva
4. 1. 2006
Milá Evo,
jsem ráda, že jsi se ozvala. Velmi Tě chápu a dostala jsem skvělý nápad. Máš pravdu, že nemá cenu chodit za psychologama, protože co ti vědí o životě, mají to stejně jen z knih. A nám je padesát a už jsme něco zažily, ne? Že bychom si klidně mohly založit poradnu svou, soukromou, ne? Jmenovalo by se to třeba U dvou bezradných, ne?
Tvoje Květa
5. 1. 2006
Milá Květo,
Já Ti asi nerozumím – jakou poradnu? A kdo by tam chodil? A kde bysme jako sídlily? Nepotřebuješ ty si taky někam dojít? K psychologovi třeba? Nebo nakoupit? Nejseš ty už příliš dlouho zavřená doma?
Eva
6. 1. 2006
Milá Evo,
Nepotřebuju a Ty to nechápeš. Vem to takhle: teď nepotřebuju, ale kdybych někdy potřebovala, právě bych si zašla ne k nějakýmu psychologovi nebo tak, ale do poradny U dvou bezradných. Do naší poradny, rozumíš! Virtuální – to jako že existuje-neexistuje! A když něco existuje-neexistuje, tak to nepotřebuje někde sídlit-nesídlit! Sídlilo-nesídlilo by to tady, na netu! Napsala bych svůj problém, jako bych ho poslala do poradny a ty bys jako její zaměstnanec-provozovatel si přečetla můj problém a objektivně, rozumně a ze života bys mi poradila, ne jako nějaký psycholog-holobrádek od stolu, ale podle svých padesátiletých zkušeností. A jindy, když Ty bys potřebovala rozumnou radu ze života a ne od stolu, napsala bys do poradny svůj problém a já bych byla-nebyla zaměstnanec-provozovatel a jako takový bych si přečetla tvůj problém a dala bych Ti na něj nějakou rozumnou, logickou radu ze života, která by k něčemu vedla a ne jako psychologové.
Zdraví Květa
7. 1. 2006
To jako že bysme si prostě dopisovaly? Jako doteď? Vždyť to děláme, ne?
Eva
8. 1. 2006
My to sice děláme, ale nemá to žádnou formu. My jen tak plkáme a to nejsou žádné kvalitní rady na výši. Forma dělá vše, uvidíš. Když piješ sekt ze sklenky od hořtice, taky ti nechutná.
Květa
9. 1. 2006
Mně chutná. Přece nevyhodím sklenku od hořtice.
Eva
10. 1. 2006
Milá Evo, já vím, že Ty nevyhodíš sklenku od hořtice, a velmi si toho vážím. Ale někdy mně to vadí trochu. Že nemáš smysl pro projekty. Já Ti to neumím vysvětlit, ale zkus to. Třeba už jen pro tu srandu.
Květa
11. 1. 2006
Teda mně to moc srandovní nepřipadá. Co když se na to přijde? Že radíme, a nemáme vzdělání? Co když nějaký chudák to vezme vážně, přijde s dotazem, a my –
12. 1. 2006
On nepřijde; prosím Tě, kdo by chodil do poradny U dvou bezradných? Sám je bezradnej, to mu stačí. A kromě toho – on nás ani nenajde. Tohle je naše soukromá doména. A i kdyby nás našel – teda nevím jak – tak by se k nám neprobojoval; kudy?! A i kdyby se k nám probojoval, tak my mu dáme za odměnu slušnou radu na základě zkušeností naší stovky let, ne? To není k zahození. To není třicet jako měl ten psycholog.
Květa
13. 1. 2006
Květo, ty sčítáš věky? Ty sčítáš věky jak pytle brambor, nebo se mi to jen zdá?
Eva
14. 1. 2006
Musíš uznat, že dvě padesátileté ženské vědí víc než jedna padesátiletá ženská. Ne?
Květa
15. 1. 2006
A jako dva půlroční kojenci mají chytrost jednoho ročního batolete, ne? Dva pětiletí mají IQ desetiletého? A třída z jeslí se může vzít za ručičky a pokusit se o doktorát, jo?
17. 1. 2006
Evo, ty jsi někdy tak strašně přízemní a nechápavá… Aplikuješ poznatky nevědecky a nepružně. Mechanicky, víš?
Květa
18. 1. 2006
Tak já Tě tímto mechanicky, nevědecky a nepružně posílám do háje. Víš? Jo a přízemně taky.
Eva
19. 1. 2006
A urážlivá.
Květa
23. 1. 2006
Milá Evo, tak jsem se o tom našem nápadu radila s Olgou a ona říkala, že to je úžasný a že by do toho šla s náma. Ale já jsem jí řekla, že se to týká jenom nás, žes to vlastně vymyslela Ty a že by s tím byly zbytečné komplikace, kdyby se do toho ona míchala, co myslíš?
Tvoje Květa
24. 1. 2006
Jakou Olgou? A jaký náš nápad? A co že jsem to vymyslela, já, s tím svým přízemním mozkem?
Eva
24. 1. 2006
Nic. To nemá cenu.
Květa
24. 1. 2006
Promiň, ujelo mi to. Pomalu jsem v stavu, že bych taky potřebovala navštívit tu Tvou Poradnu U dvou bezradných. Klepou se mi ruce a v noci Ti cítím takové zvláštní škubání. To víš, k psychologovi po Tvé zkušenosti nepůjdu; myslím, že máš naprostou pravdu, že to je zbytečné tam chodit. Olgu neznáš, ale to nevadí, o nic jsi nepřišla. Nesahá Ti ani po paty.
Srdečně zdraví Tvoje Květa
25. 1. 2006
A proč bezradných? Není to málo… optimistické? Hned předem hlásit, že jsme bezradné? Jaké škubání?
Eva
25. 1. 2006
Myslíš jako spíš Poradna u dvou radných?
Květa
26. 1. 2006
To by šlo, kdyby to slovo existovalo. Ale ono neexistuje. Jaké škubání?
Eva
27. 1. 2006
To nic, už to přešlo. A nemohlo by existovat aspoň virtuálně? Jako že existovat-neexistovat? Jen mezi námi dvěma, které ho znají? Slovo, které někdo zná, už přece existuje…!
Květa
28. 1. 2006
Ty jseš ňáká chytrá. Skoro jako ten psycholog. Vzpomeň si: nebloumaly ti oči taky po stropě, když tě to napadalo? – Já si myslím, že v názvu Poradna u dvou bezradných je vidět ta naše hloubka, ta zkušenost: my si totiž, na rozdíl od toho holobrádka vzdělanýho, dokážeme klidně a nahlas připustit, že jsme bezradné!
Někdy!
Eva
29. 1. 2006
No a někdy jindy zase jsme radné! Když radu nemáš, jsi bez ní a jsi bezradná. Ale když tě rada napadne, už ji máš, a jseš tak bez toho bez. Bez odpadá. A když mi ji dáš, tu radu, tak já, která předtím byla s tím bez, začnu být též bez toho bez a uleví se mi. A to je celý ten princip. A zajímavé na tom je, že Ty, přesto, žes mi tu radu, kterou jsi měla, dala, zůstáváš radná. Bez nepřichází.
Květa
30. 1. 2006
Člověče, mně už se taky ulevilo. Jen to čtu, co ty tu píšeš. Už chápu, proč se tomu psychologovi tak stáčely ty oči. Mně už se úplně protáčejí nahoru, jak Hurvínkovi, když má křeč, a skoro jsem zapomněla na svůj vztek a trápení s tou svou věcí a s tím psychologem. Už zuřím jen na tebe. Nechceš tu poradnu pojmenovat třeba U dvou darmo žvanivých? Nebo aspoň U jedné?
Eva
Tady se Květa z nějakého důvodu odmlčela, takže zde končí první záznam.