——————————
Vzpoura hodinek
——————————
Eva: A co si ta kráva myslí? Že jsem kráva nebo co?
Květa: A je to důležité? Když je to kráva?
Eva: Samozřejmě že je to důležité! Co mi má co nějaká taková –
Květa: Kráva?
Eva: Jo! – Kecat do života! – A co vůbec si mě bere do hlavy?! Kdo jí dal právo? Myslet zrovna na mě? A ještě prej že to se mnou myslí dobře… Co má co se mnou něco myslet dobře? Já jí nestojím o nějaké její dobře! Ať si dobře myslí s někým jiným!
Květa: S tím nic nenaděláš. Lidi prostě mají takovou potřebu. Pořád něco myslet s někým dobře. Takový jako nutkání mají.
Eva: Dobře – mají nutkání – ale proč mají nutkat zrovna o mně?
Květa: O čemkoliv okolo. To je takový tik. Takhle to lidem jako… škube. Vevnitř.
Eva: A musí se ta kráva škubat zrovna o mně? Jsem snad píce?
Květa: Jseš okolo? – Jseš.
Eva: A to se mám před ní ukrejvat nebo co?
Květa: To by ti nepomohlo.
Eva: Já bych se ani neukrejvala… – Proč by mi to nepomohlo?
Květa: Všude je nějaký okolo.
Eva: Ok. Všude je nějaká píce. – Ale proč takový blbosti? Když už potřebuje ta kráva o mně tikat, tak proč o mně netiká nějak… inteligentně?
Květa: A posuzovat to mají potřebu. Posuzovat, co si myslí ostatní. Tikám – a hodnotím tiky ostatních.
Eva: Ty taky?
Květa: Každej. Jak v zblázněným hodinářství. Zblázněný hodinový strojky. Tikaj – a bijou. Zvoněj a tlučou. Jeden velkej kravál.
Eva: Nojo… Pořád je co si myslet. Pořád jsou témata. S tím nic nenaděláš.
Květa: No vždyť to říkám.
Eva: Ale takové blbosti? O mně?
Květa: Pozor – už ti to jde ven…
Eva: Co mi jde ven?
Květa: To vnitřní škubání. Už ti to škube i navenek. Už to rosí.
Eva: Co mi škube?
Květa: Myšlení. – Takhle se ti tím jako… víčko. Zvedlo. Povyskočilo. Trošku.
Eva: To je tím pobouřením. Představ si, že ta kráva…
Květa: Proč?
Eva: Co proč? Proč je kráva?
Květa: Ne. To ona si může bejt. Ale proč já si mám něco představovat? Já si nechci nic představovat.
Eva: Ty se zlobíš? Že nadávám?
Květa: Ne. Já tikám.
Eva: Hodinový strojek?
Květa: Jo. A pokouším se zastavit.
Eva: Vzpoura hodinek.
Květa: Jo. Vzpoura hodinek. Ať si hodinář taky jednou tiká sám.
Eva: Jakej hodinář?
Květa: Musí bejt přece někde nějakej hodinář. Když jsou hodinky.
Eva: Myslíš jako někdo, kdo se o ně stará? Nebo kdo je dělá?
Květa: To mi je jedno, na jakým je postu. Ale ať si taky jednou tiká sám. Já s ním do toho teď nejdu. Já si tady takhle – chceš kafe?
Eva: Chci. – Ale to je fakt, co říkáš. Všichni se tady můžeme přetrhnout, jak tikáme, a on sám si určitě netiká. Jen si tak tam… je… a netiká.
Květa: Hodinář netiká. Ten si tam jenom tak sedí s tím svým šroubováčkem…
Eva: A s lupou…
Květa: A s lupou… A poslouchá ten tikot kolem.
Eva: A neleze mu to na nervy? Ten randál?
Květa: Hodináře prý tikot hodinek uklidňuje. Říká se.
Eva: Já nikoho uklidňovat nebudu.
Květa: Já taky ne. – Chceš malej, nebo velkej hrnek?
Eva: Velkej. S tou kočkou, jak máš. – A s tou krávou ať si to taky vyřídí.
Květa: Jasně.
Eva: To by bylo, kdyby se mu všechny hodinky takhle vzbouřily, co?
Květa: To jo. To by bylo ticho v krámě.
Eva: Ale to se nestane. Vždycky se najde někdo, kdo chce tikat. Například ta kráva.
Květa: A bimbat a cinkat a vydrnkávat Ave Maria...
Eva: A bučet.
Květa: A že jich je, takovejch.
Eva: Nojo, no… – Lidi nepředěláš.
Květa: Takovej bohulibej lidskej zvyk. Přemýšlet. Kdo komu co a jak.
Eva: A myslet to dobře. Tak nějak líp a čistějc než ten druhej.
Květa: Jo. Než ten druhej, co to s ním myslím dobře.
Eva: Překřikovat se. Vítězit.
Květa: Přetikávat se. Kdo zatiká lépe. Kdo tikne hlasitějc.
Eva: Samý ´Já ti jednu tiknu, budeš koukat´…
Květa A hodinář si jen tak sedí a drží hubu.
Eva: No jo. Ten se má nejlíp, ten hodinář.
Květa: No jo. Když netiká, nedělá mu víčko takhle.
Eva: Jak se to asi dělá – netikat?
Květa: Prostě držet hubu, ne? Tak nějak – vnitřně.
Eva: Jak se vnitřně drží huba?
Květa: Co by se tak mohlo stát hodinkám, které přestanou tikat? Co by se v nich dělo?
Eva: Já myslím, že – ticho. Úplné ticho.
Květa: Asi takhle?
Květa:
Eva: Jo. Asi takhle.
Eva: