——————————————–

III.

Násobilkový souboj

———————————————

Vezmu sirky nebo korálky – prostě něco, co by nade mnou mohlo dítě vyhrávat.

Dítě jich dostane deset a já deset.

Posbírám všechny papírky, na které dítě dosud zaznamenávalo příklady.

A pak dítěti nabídnu z mé ruky jeden z papírků (příkladem nahoru) dítě si přečte příklad a zkouší si vzpomenout na výsledek.

Když si vzpomene, musím mu (a dělám, že jsem z toho rozdurděná) já dát sirku. A dítě správně zodpovězený příklad štosuje pod správný patník: má ten příklad z krku – pro dnešek ho překonalo.

Když dítě naopak příklad neuhodne, zařvu nadšením a ono mi musí dát sirku, z které se raduju. A ten neuhodnutý papírek si schovám stranou jako těžší kalibr (abych jeho pomocí mohla později vymámit z dítěte další sirku). – Samozřejmě přitom zopakuju nahlas příklad i výsledek a nechám dítě sledovat, kam si nebezpečný příklad ukládám.

A můžu říct třeba:

Za chvilku se tě přesně na tenhle příklad zeptám znova, takže si ten výsledek zkus teď jako připravit do pěsti. To se dělá tak, že si otevřeš pěst a představíš si, že tam dáš ten příklad 2×4=8. Řekni ho té pěsti nahlas teď, i s výsledkem. A pak tu pěst zavři: máš tam tajemství – kód tohohle příkladu. A až se zeptám, vzpomeň si, co jsi řekl té pěsti. Co sis do ní schoval.

Pak pokračuji dvěma lístečky s jednoduššími příklady – a pak se vracím k těžkému kalibru v dětské pěsti. Za jeho uhodnutí dítě dostává dvě sirky místo jedné – protože je to přece těžký kalibr.

Těžkými kalibry bývají, jak si možná sami ze školy pamatujete, zejména čísla 24, 28, 42, 54, 56, 72.

Těžkých kalibrů by nemělo být na jeden zátah mnoho – a pozor – do pěsti se dá sevřít jen jeden – když by si tam dítě uložilo dva, pletly by se mu!

Naštěstí pěst je jen jedna paměťová schovka. Dalších schovek je habaděj. Schovala jsem je zde.

Na začátku každé další lekce znova brouzdám s dítětem tou už postavenou alejí, od patníku číslo jedna. Dítě si ji – násobilkový patník po násobilkovém patníku – znova postaví na gauč z těch papírků z příklady. U těžkých příkladů využíváme zpočátku paměťové schovky – ale dobře zralý asfalt už potřebuje tyto schovky minimálně – jenom v náznaku. Pak uděláme pár kroků k dalšímu stromu.

Trasu mezi dvěma stromy lze parním válcem ujet obvykle během jedné až dvou lekcí. Násobilka obsahuje s děličkou strašně moc příkladů – vzpomeňme si, že jenom do čísla deset jsme jich měli šestnáct… Upevnění orientace mezi těmi příklady potřebuje svůj čas – aby se dítě nezačalo mezi tím vším topit a výsledky pod tlakem hádat – tak jak se stane snad každému při klasickém učení násobilky.

Když dítě zpočátku neuhodne, může se podívat na kresbu silnice (kterou postupně kreslí a doplňuje samo) a příklad si tam znova samo najít. Důležité je, aby jeden příběh druhý nepřetřel, tj. aby si dítě např. ty dva příběhy nepletlo; proto se může tou alejí postupovat dál vždy až po dobrém zvládnutí staré cesty; a aby se přidalo vždy jen jedno číslo těžkého kalibru – tj. když se dítě někde zadrhne, nespěcháme a hrajeme si s tím číslem tak dlouho, dokud si dítě není odpovědí opakovaně zcela jisto. To pak můžeme ještě zpevnit tak, že se „jako“ a z legrace snažíme dítě chytit při chybě – nečekaně vykřikneme ten těžký příklad, a když to dítě uhodne, tak se jako durdíme, že jsme prohráli. Ale tyto nečekané výkřiky musí přijít až tehdy, když je jisté, že to dítě ten příklad uhodne; naftou, na který naše dítě tou alejí jede, je ten pocit úspěšnosti a vítězství!

Člověk by řekl, že tento nácvik zabere hodně času. Musím říci, že to není tak zlé; pracovala-li jsem s děckem osobně, stálo nás to jen několik setkání. A zmizel všechen ten čas zoufalých neúspěchů, špatného a obě strany stresujícího hádání poslepu, otrávenosti a pocitu tíhy na ramenou; stavěli jsme spolu něco, co v dítěti vydrželo – něco, na čem mu vyrostlo sebevědomí.

Vzpomínám na matku devítileté dcerky s velmi sníženými rozumovými schopnostmi – až na úroveň  zvláštní školy. Dcerka chodila do školy základní, ale s výukou měla samozřejmě velké potíže – pořád téměř propadala.

A její matka mi po nácviku řekla:

Byla jsem na třídní schůzce – ještě teď jsem ohromená. Učitelka před všemi rodiči řekla, že když dává násobilkové příklady, moje dcera se vždy hlásí jako první, hlásí se okamžitě, nad odpovědí nepřemýšlí, a když ji vyvolá, okamžitě vychrlí správný výsledek. Nikdo jiný ve třídě prý násobilku zdaleka neumí tak jako moje dcera… Co chodí moje dcera do školy, nikdy jsem nedostala žádnou pochvalu… Vždycky jsme byly ty poslední.

Samozřejmě – celou školní situaci to nevyřešilo, ale dítě si jednou v životě zažilo ten pocit, jaké to je být nejlepší. A učení násobilky tímto konkrétním stavebním způsobem zvládal jeho mozek bez problémů.