—————————————-
Pane – Bože: Proč jsou dva
—————————————-
Pane: Všechno má nějaký smysl.
Bože: To nepochybně. – Jaký?
Pane: No že všechno má tady nějakou funkci. Každý jev.
Bože: Funkci?
Pane: Funkci!
Bože: Jo. Funkci. Právě. Každej by chtěl nějakou funkci – a pracovat se nechce nikomu.
Pane: To je druhá věc. Já myslel, že všechno je tak jako na svým místě.
Bože: Jasně. Já jsem tady, a ty tam.
Pane: Právě. Protože kdybysme byli oba tady…
Bože: Nebo oba tam…
Pane: Jo. Kdybysme byli oba tady –
Bože: Nebo oba tam –
Pane: Tak bysme… tak bysme se tam ani nevešli.
Bože: Bylo by nás tam – nebo tady – podle toho, kde bysme byli – nahňahňáno.
Pane: Právě. Všechno má nějakej důvod, proč to je. Například že ty jseš ty a já jsem já. Takhle se to musí oddělovat. Nemůžeme bejt jedno tělo.
Bože: Jasně. To by právě bylo… nahňahňáno.
Pane: No. To musí bejt, to oddělení.
Bože: Jasně. To musí. – Jak se jmenuje?
Pane: Kdo?
Bože: To oddělení… Jsi říkal. Že musí bejt nějaký oddělení.
Pane: Od sebe. Oddělení od sebe se to jmenuje. A já jsem rád, že to je. Já jsem rád od tebe oddělen.
Bože: Nebo od ostatních.
Pane: Nebo od ostatních. Nebo od tebe.
Bože: Chápu. To musí bejt. Aby nevznikl nějaký zmatek. Například abychom si jeden druhýho nepletli.
Pane: No právě. Zmatek nesmí vzniknout. Ty jseš tady – a já tam.
Bože: /Zamyšleně si porovnává vzájemné pozice na zemi, neslyšně pohybuje rty./ Počkej… To nemáš pravdu. Já jsem tady, a ty tam. /Ukazuje si přitom prstem na ta dvě místa na zemi./
Pane: No vždyť říkám: ty tady – a já tam.
Bože: /Stále zamyšleněji/ Hele… Nevzniká nám on nějaký zmatek?
Pane: /Sebejistě/ Nemůže. Od toho jsme odděleni. Abychom si jeden druhého nepletli.
Bože: /Uklidněně/ Jasně. Ještě že tak. To by nebylo praktický, nebejt jeden od druhýho odděleni.
Pane: Jo. To bychom se pletli s tím druhým. Ruce bychom si pletli. Blbě by se chodilo.
Bože: Rukama?
Pane: Těma taky.
Bože: Jo. – Pusu taky?
Pane: Co pusu?
Bože: Pusu taky oddělenou?
Pane: Pusu taky. Ty bys něco řekl a vypadalo by to, že jsem to řek já. To by bylo strašný.
Bože: Proč?
Pane: To neřeš. To se právě naštěstí nemůže stát. Protože jsme odděleni. Každej ví, kdo je kdo. Každej ví, že ten blbec je vedle.
Bože: Jakej blbec?
Pane: To neřeš. Jedna hlava by si něco myslela, druhá by to říkala. A ta třetí –
Bože: My bysme tady byli tři?
Pane: Kdybysme nebyli oddělený, mohli bychom tady bejt třeba – deset. Nebo jedenáct. To by se vešlo, kdybychom nebyli odděleni.
Bože: A nebyli bychom nahňahňaní?
Pane: To by se vešlo. Když bychom nebyli odděleni, tak bychom se nějak vmáčkli.
Bože: Ale než by se spočítaly jenom ty nohy…
Pane: Proč.
Bože: Co proč?
Pane: Proč by se měly počítat nohy?
Bože: No aby se vědělo… kolik nás je – neoddělených.
Pane: Takhle neoddělení neuvažujou. Oni jsou jeden.
Bože: Jeden? Jedno tělo s… počkej… jedenáct jsi říkal? To máme… Jedno tělo s dvaadvaceti nohama –
Pane: Je dvaadvacet těl s dvěma – ne. Je jedenáct těl s dvěma nohama. Mě nedostaneš. Já jsem oddělenej a vím, kdo jsem.
Bože: Jo. Já jsem taky oddělenej, kdybys to náhodou nevěděl. Jsme odděleni, aby nevznikl zmatek. Já jsem tady – a ty tam.
Pane: No vždyť říkám. Ty tady – a já tam.
Bože: Ano. Dva.
Pane: Dva. Správně.
Bože: Nebo jedenáct.
Pane: Jak bys sem chtěl narvat jedenáct?
Bože: Ty jsi říkal… Že se vejdem… Natěsno, ale vejdem…
Pane: Pane Bože, proč jseš tak blbej?
Bože: Počkej. Koho teď oslovuješ? Komu nadáváš?
Pane: To je jedno.
Bože: Ne, počkej – oslovuješ mě nebo sebe? Nebo toho třetího?
Pane: Jakýho třetího?
Bože: No jak jsi říkal o tom třetím – než jsi to zvýšil na jedenáct. Komu teda nadáváš do blbců?
Pane: No kdo za to může?
Bože: To je teď jedno. Protože ty se teď chováš, jako bychom snad ani nebyli oddělení. Jako bysme byli jeden…
Pane: Jako bysme byli…Vlastně jo. A dělá to pěkný zmatky.
Bože: To teda.
Pane: Člověk potom neví, kdo je tady ten blbec. A jestli to náhodou není on sám.
Bože: Ještě že jsme oddělení.
Pane: To teda.