Horská bystřina se vlévá do jezera. A ty stojíš na břehu jezera, slyšíš bystřinu za zády a pouštíš svůj strach ze svých ramen jak vlající roucho. A prsty nohou a voda jezera se poprvé vzájemně dotýkají. Když dovolíš ten dotyk, když půjdeš té vodě vstříc, tvůj strach může zůstat na břehu - jak hromádka tvých šatů.

Ale ty se můžeš rozhodnout: nemusíš se ponořit do té vody, nemusíš odejít od svého strachu; můžeš se vrátit zpátky na břeh, který znáš, můžeš si rychle obléknout tu hromádku šatů, otočit se od jezera a vrátit se ke všemu tomu stíhání a dokazování a marným bojům, na které jsi zvyklý – můžeš se vrátit do všeho, co bylo, do všech těch strachů.

A když se pak vrátíš na tenhle břeh, můžeš to znova shodit z ramen jak vlající roucho. A hromádka šatů na břehu bude větší, zase větší, jak termití hnízdo, které pomalu roste.

Ale ty budeš také větší – větší o všechno to, co se stalo. Víc budeš vědět. O svém strachu, o sobě. A tahle zkušenost, tahle znalost bolesti ti pomůže  zahlédnout tu vodu, která se stala klidnou – a odvážit se ponořit hlouběji – o krok dál od své hromádky šatů.

Ten strach, který jsi zažil ve svých marných bojích a ve svém běhu, tě naučil rozumět té vodě. Teď už se jí nebudeš dotýkat jen chodidly – už jí dovolíš, aby po tobě stékala. Už se můžeš otočit od břehu k vodě; nechat se jí unášet.

A tak je to pořád: člověk zná cestu od strachu pryč; pochopí ji - a přesto se z ní urputně vrací zpátky do strachu, zpátky do svých chyb a omylů, aby se - s  jejich tíží v zádech, opět obrátil od strachu pryč. Všechno, co zažil, všechna ta tíha omylů, bolesti a strachů ho postrčí blíž té vodě, blíž plynutí.

A tak na svých cestách od strachů do ticha a od ticha ke strachům se vždycky můžeš vrátit. Tam i tam. Každý návrat na jednu stranu dovolí cestu na druhou stranu. Směry jsou vyvážené. Tam i tam.

A není třeba se o to snažit. Vždycky se to dělo samo – a bude se to dít. Ta voda v tvém životě, ten prostor pro tebe nikdy nezmizí. Vždy znova tě přivítá. Vždy znova se otevře. Vždy znova bude k dispozici. Pořád trvá, pořád je. Prostor pro tebe na tvých cestách.

Tak dlouho, dokud nepochopíš, že ty jsi ten prostor a ty jsi ty cesty tam i tam. Dokud se nedostaneš do klidu, do ticha, k sobě.

Pak ho uvidíš.