———————————————

Zrcadlo na WC v lepším podniku

———————————————-

Květa: V tom zrcadle vypadáš docela pěkně, řeknu ti…

Eva: Co tím myslíš? Jakože v zrcadle jo a v reálu ne? To myslíš?

Květa: Jak tě to napadlo, tohleto? Jak v reálu ne? Ty nevěříš zrcadlům nebo co?

Eva: Jak se to vezme. Všimla jsem si, že na některých záchodech – teda spíš v nóbl podnicích – ne jak tady…

Květa: Ty chodíš do nóbl podniků?

Eva: Občas.

Květa: Žes mi neřekla.

Eva: Prostě tam chodím. A tam právě jsou zrcadla jakoby… Tmavší. Zářivější. A člověk v nich vypadá…

Květa: To bude tím světlem. Žárovkou.  Kam chodíš třeba?

Eva: Člověk tam v těch zrcadlech vypadá tak nějak jako elegantněji nebo co.

Květa: My teď máme novej výtah. Vevnitř celej zelenej. Takže to zrcadlo, co v tom výtahu je, je taky zelený. Protože odráží ty zelený stěny, rozumíš. – Takže já v tom zrcadle…

Eva: Jseš taky zelená.

Květa: No. A vypadá to, řeknu ti…

Eva: To musí bejt hrozný.

Květa: Proč hrozný?  Aspoň nejsem tak žlutá.

Eva: Ty jseš žlutá?

Květa: Nejsem? Mně se zdá, že jo.

Eva: To se blbě koukáš. Ty jseš docela normální.

Květa: To jsem ráda.

Eva: Vzhledem k věku… Docela normální.

Květa: Aha.

Eva: Ale na těch hajzlících v těch nóbl podnicích člověk vypadá…

Květa: Každej člověk? I normální? Vzhledem k věku?

Eva: Mladší. Optimističtější. Svěží.

Květa: Promiň, že se ptám – já jenom co je pro tebe nóbl podnik…

Eva: Nevím, jak to ta zrcadla dělají, ale ty vrásky se v nich tak jako… Nebo brady.

Květa: Brady taky?

Eva: Jo. Je to divný, ale brady taky. Jak jsou ta zrcadla asi tmavší, tak…  A takový ty stíny pod očima, co…

Květa: Jo. To je logický. Čím tmavší zrcadlo, tím míň v něm něco uvidíš. Například vrásky. Čím temnější je zrcadlo, tím míň v něm uvidíš svý kruhy pod očima.

Eva: Jo. To bude tím. Nebo tím světlem tam. Já mám kruhy?

Květa: Docela normální. Vzhledem k věku. – No a co; kruhy jsou prý nejlepší tvary. Nebo koule. Koule je prý ideální tvar.

Eva: Kdo říkal?

Květa: Fyzikové.

Eva: Proč ideální?

Květa: Prý má ze všech těles nejmenší povrch.

Eva: Co je na tom ideálního?

Květa: Vím já? Fyzikové říkají. Líp se tím kutálí třeba.

Eva: To je fakt.

Květa: Tak vidíš.

Eva: A říkali ´pod očima´?

Květa: Říkali ´obecně.´  To jako že všude.

Eva: A proč kruh?

Květa: No proč… – Kruh je placatá koule.

Eva:  Jasně. To bude fyzika.

Květa: Základní věda.

Eva: Vida. Tak já mám pod očima… nejlepší tvary. Ideální. Nejmenší povrch. – Člověče, není to lepší. Věda nepomáhá. Lepší by bylo o tom nevědět.

Květa: Od toho jsou ta zrcadla. Aby člověk ty svý tvary…

Eva: Nejlepší tvary…

Květa: Aby je neviděl.  Pod očima.

Eva: Všude. Všude aby je neviděl. Oni říkali ´všude´.  Jsi tvrdila.

Květa: Jo. To říkali. Všude.

Eva: Kdoví, jak dlouho to vydrží?

Květa: Co jak dlouho vydrží?

Eva: Jak dlouho stačí ta zrcadla na mý kruhy pod očima. Nebo ta žárovka.

Květa: Myslíš jako kdo s koho, jo?

Eva: Jo.

Květa: Možná budeš  muset postupně navštěvovat ještě dražší podniky.

Eva: Jo. To budou muset být hodně drahé podniky. Co mají intimní přítmí na hajzlících.  Za chvilku budu potřebovat úplně černé.

Květa: Co černé? Kruhy?

Eva: Přítmí. A zrcadlo. Černé zrcadlo. A nejlíp potmě. Abych se tam neviděla. Protože budu mít obličej samej kruh.

Květa: Jo. To určitě. A vrásek už bude tolik, že se ti na ksicht prostě nevejdou…

Eva: Jo. Už teď je přeplníno. A rozlezou se. Když se nevejdou, rozlezou se všude. Až k patám. Už začínají. Jsou jak housenky. Jak píďalky. Lezou.

Květa: Ty zas máš náladu…

Eva: To není náladou. To je ksichtem. Jak čůrky potu se to rozlézá.

Květa: Jasně. A těch čůrků bude už tolik, že se nakonec slejou v jednu mohutnou vrásku, která takhle poteče uprostřed tvýho obličeje od čela k bradě a kolem ní bude takhle trčet těch tvých pár posledních chlupů na hlavě…

Eva: Ukaž! Ty mě maluješ? – Ale ne, ty maluješ pičku! Kosočtverec s těma… s tou –  To jsem si o tobě nemyslela!

Květa: Žádnou pičku. Já jen maluju tvou budoucnost. Jak jsi tady o ní mluvila.

Eva: Já?

Květa: Jo. Jak se chystáš vypadat.

Eva: Copak já vypadám jako pička?

Květa: Nevypadáš. Ale snažíš se o to. Pár let soustředění a jseš tam. Dej si ten můj papír doma za zrcadlo jako inspiraci.

Eva: Já se o nic nesnažím. Já jsem si jen dovolila říct, že by mi třeba pomohlo černý zrcadlo. Abych se neviděla, jak stárnu. Když  tmavší zrcadla mažou vrásky už teď, tak čím víc vrásek, tím víc musí zrcadlo tmavnout… A až bude člověk jedna veliká vráska, tak bude muset zrcadlo bejt jedna velká černota…

Květa: To já mám doma.

Eva: Co máš doma?

Květa: Černý zrcadlo.

Eva: Ty máš doma černý zrcadlo?

Květa: Jo. Já mám novou mikrovlnku a ta má dvířka z černýho skla.

Eva: To musí být krásná mikrovlnka…

Květa:  To teda. Z úplně černýho skla má dvířka.  A stejně se v nich vidím. I když jsou černý. Já si tam dělám ráno rovnou pěšinku.

Eva: A máš tam vrásky? V těch dvířkách?

Květa: Nekoukala jsem. Já koukám na pěšinku. A i tu tam blbě vidím. Jen tak jako náznakem. Protože nemám brejle. To je taky dobrej trik na vrásky.

Eva: Jasně. Brejle zbytečně zaostřujou na… nedůležitý věci. – A že jsem tam tu mikrovlnku neviděla…

Květa: Nepotřebovala jsi pěšinku.

Eva: Kdoví… Třeba potřebovala.

Květa: Že sis neřekla… – Ale co ty s mojí  mikrovlnkou. Ty chodíš teď do nóbl podniků, jsem slyšela. Tam máš na hajzlících jinačí zrcadla než mikrovlnku. Tam si můžeš dělat pěšinku kde chceš.  I beze mě.

Eva: Co pěšinku… Ale ten ksicht je tam takovej… On se mi tam tak jako rozmazává. Pastelizuje. Zjemňuje. Žádný kruhy tam najednou nemám. Jako by člověku rovnou dělal někdo makeup.

Květa: To znám z práce. To bude fotoshop. Jeden mladej tam s tím dělá. Strašně zajímavá věc, tohleto.

Eva: V zrcadle? Fotoshop? Myslíš?

Květa: Určitě. Dneska je nová doba. Nová technika. Nový profese. Tam někdo na tom hajzlíku sedí z druhý strany toho zrcadla…

Eva: Nikdo tam nesedí. To bych ho musela vidět.

Květa: Tys neslyšela o jednostranně průhledných zrcadlech? Z jedný strany koukáš ty, z druhý kouká on, ale ty ho nevidíš, on tě vidí. To se tak dělá. Aby tě mohl pozorovat.

Eva: Kdo?

Květa:  Velký bratr. Nebo psycholog. Já nevím. Pokusy. Informace.

Eva: Kristepane… Mě pozorovat? Zrovna mě? Co by z toho měl?

Květa:  Pracovní úkol. Tam někdo sedí, má před sebou klávesnici, myš, teď tam ty přijdeš – z druhý strany, samozřejmě, on uvidí tvůj ksicht, kousne se do rtů, vezme myš a…

Eva: Už jede…

Květa:  Jo. Za ty prachy… Nóbl podnik…

Eva: Že si ani neodkašle?

Květa: To nesmí. To má zakázáno.

Eva: Proč? Co na to odbory?

Květa: No protože bys ho našla… Dostává pastilky.

Eva: Proti kašli?

Květa: Jo.

Eva: A tak to jo. To je v pořádku. – Proč se kousne do rtů?

Květa: Proč by se měl…

Eva: Já nevím – tys říkala…

Květa: Aha, to jo… – No proč…  Záchvat inspirace?

Eva: Jo. Asi jo. To člověk občas dělá, když na něj přijde inspirace. Že se kousne do rtů.

Květa: A co když… Co když druhej takovej… kreslič je v tobě?

Eva: Ve mně? Co by tam dělal? To bych o tom musela vědět!

Květa: Sedí. Sedí tam a maluje.

Eva: A že není vidět?

Květa: Tys ještě neslyšela o jednostranně průhledným ksichtu?

Eva: A co maluje?

Květa: No maluje ti ksicht přece… – Fotoshop.

Eva: Taky se kouše do rtů? Taky má inspiraci?

Květa: Inspiraci? Určitě. Ten má inspirace… Jak by jinak věděl, co malovat? Bez inspirace  nenamaluješ nic.

Eva: No jo… Bez inspirace… – Kde ji asi bere?

Květa: Řekla bych, že ty jseš jeho inspirace. Jeho múza.

Eva: Já? Zase já?

Květa: Určitě. Zase ty. Jako tomu za tím zrcadlem na tom nóbl hajzlíku. Ale ten kreslič v tobě, to není žádnej zaměstnanec. Není placenej. Nemaluje podle požadavků majitele nóbl podniku.

Eva: Tak podle čeho?

Květa: Třeba podle tvý myšlenky. Máš ji kyselou –tak namaluje kyselej ksicht. To je  hned. On je rychlej.

Eva: Proč zrovna kyselou?

Květa: Já nevím. Tak mě to napadlo. Inspirace.

Eva: Tyhlety umělecký profese…

Květa: Jojo… Člověk ani neví, kde se v něm vzal – tenhleten… takovej. Malíř ilustrátor. Máš pěknou myšlenku – namaluje ti pěknej ksicht. To jde rychle. Cvak cvak – a je to. Pomyslíš si něco – a už to máš v ksichtě.

Eva: Jakou pěknou myšlenku?

Květa: Třeba nějakou radost nebo tak…

Eva: To by bylo pěkný mít radost v ksichtě… To bych se na sebe vždycky podívala – a bylo by mi líp. – A tamto ten majstr vygumuje?

Květa: Co by měl gumovat?

Eva: To předtím.

Květa: Myslíš  co maloval předtím?

Eva: Jo. Třeba tu kyselost.

Květa: To si nejsem jista. Když za to není placenej… Jednou je to v ksichtě namalovaný, tak je to namalovaný.

Eva: No jo, no. Pak nemá člověk potřebovat černý zrcadlo. Nebo zhasnout.

Květa: Já si myslím, že on ti to maluje jedno na druhý, ty ksichty. Ono to potom tak jako prosvítá, ty obrázky. Veselý, smutný, šťastný, nešťastný… Jak ti přijdou myšlenky, tak on maluje. A dohromady to udělá…

Eva: Kdo jsem já.

Květa: Jo. Kdo jseš ty.