„Teď zase – ta Královna zase ťukla oštěpem, a připlul zase Buddha, a tentokrát je otázka: ´Kam jdeš. Uvědom si, kam teď jdeš!´ - To vlastně není otázka, to je jenom jako…“

„Nadpis?“

„Ano… Jakoby: ´Kam jdeš i s tím – když máš ten sliz vlastně. Co děláš.´“

„Když máš sliz.“

„Když jsi ho měla na sobě; co to bylo.“

„Aha… - Tohle je taky zajímavý…“

„Já se vidím, jak jdu v tom… ono je to jako…“

„V tom oblečku toho slizu…“

„V tom oblečku toho slizu jdu, a teď vlastně všude mně furt někdo chodí a teď se culej, jak jsou milý – frk a občas tam někdo prdne kousek toho svého slizu.“

„Aha…“

„Takže je to vlastně – tak se to vrší a vrší jako kebab…“

„Aha…“

„A teď – a já si vždycky řeknu: ´No, tak ten kousek, to už mě nezabije, že jo – už tam toho mám tolik…´- Jdu, jdu, jdu, jdu, jdu, jdu…“

„´Jsem přece hodná holka...´“

„´Jsem přece hodná – ano, a jsem prostě úžasná a to…´“

„Tak to je odpověď na to, kam jsi šla prve?“

„Jo.“

„A kam jdeš teď, když jsi ten sliz sundala?“

„Teď jsem viděla, jak tam stojí ta Chyba s tou mapou, s tím baťůžkem a s tou mapou…“

„Ano…“

„Tak na té mapě, kterou drží, se najednou začla sama rejt úplně jiná cestička.“

„Aha…“

„A nikdo neví, kam.“

„Jde to jinudy. Ano.“

„Ale jde jinudy. Ano. Jde. Ona jde jinudy. – Protože ta kebabová cestička z toho slizu, ta je jako –“

„Odfajfknutá. Aha… - Červeně, že tudy ne. Tudy se to nelíbilo člověku.“

„A teď tam furt v tom řídícím centru stojí ta Bětka nahatá s tím slizem – s tím, jak se z toho svlékla…“

„Jo – s tou rourkou…“

„A zase se ptá: ´Ale co teda jako teď?´“

„Aha…  - ´Co teď konkrétně?´ - myslíš.“

„Ano.“

„Aha.“

„A Královna zase ťukla.“

„Co ta Královna vyjadřuje tím ťuknutím? Cos to řekla? Zopakuj to…“

„´Vem to do vlastních rukou.´“

„Ano. Ty si vyber v sobě, v tom…“

„Teď si ta Bětka – ta nahatá  – chytla za hlavu a řekla jako že je zmatená. Že je z toho strašně…“

„Aha…“

„Spletená. Že teda jako neví… - Furt si ale – furt drží ten sliz!“

„Aha… - Proč ho furt drží?“

„Protože už ho zná…“

„Krásná odpověď. Ano. – Je těžké zbavit se něčeho, co známe, i když to bylo hnusné. Pustit to. Co když to bude jinak teď?! Co když to všechno bude jinak?! – Jak to bude zvládat ta… citlivá?“

„Teď ta Praktická jí říká: ´Tak už to pusť… Zcela prakticky my už to teď nepotřebujem – tak to nemusíme schovávat. Ten sliz.´“

„Aha…“

„A ona na to tak jako kouká, na ten sliz – a pustila ho.“

„Aha… - Gratuluju.“

„Ale hodně jí s tím pomohla ta…“

„Ta Praktická.“

„Jo. Ta Živá. Ta ochotně jako… -  A teď tam teda stojí vedle sebe, ta Praktická se na ni tak dívá, a ona tam je tak… zahaluje se, drží si ty svoje…“

„Ňadra a klín, ano…“

„Ňadra a klín…“

„Ano…“

„A teď tak na sebe koukají. A ta praktická jí říká: ´Tak co? - Dobrý?´- A ta - úplně vyjukaná; jak miminko, když prostě jako… Teď neví, co má dělat, teď tam tak přešlapuje…“

„Aha… - Když člověk se zbaví něčeho, co nesl jako ochranu, ale bolelo to přitom, ta ochrana, tak najednou je… - Bude si budovat další ochranu?“

------------

Pokračování zde.