Jak trefit z cizího chlíva do vlastního

Vůči smrádkům z jiných chlívů jsme citlivější než vůči pachům z chlévu vlastního. To je taková lidská vlastnost. Lidé se bojí vlastního zápachu. Nechtějí o něm vědět. Radši – a s velkou odborností – odhalují vady u ostatních.

Už v době, kdy vznikala bible – a to nebylo včera –  se mluvilo o mrvě v oku bližního svého; myšlena tím byla tříska, která brání člověku v dobrém vidění:

Nesuďtež, abyste nebyli souzeni.

Nebo kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni, a kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno.

Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna neznamenáš?

Aneb kterak díš bratru svému: Nech ať vyjmu mrvu z oka tvého? A aj, břevno v oku tvém.

Pokrytče, vyjmi nejprv břevno z oka svého, a tehdy prohlédneš, abys vyňal mrvu z oka bratra svého.

                                           (Matouš, 7. kapitola)

Nejsem si jista, jestli i poté, co někdo vyjme břevno z oka svého, dokáže vyjmout mrvu z oka svého bratra. On to bratr totiž pravděpodobně nedovolí. Možná proto, že i on má v oku břevno. A břevno vyndat z oka – to je těžké.

A zemědělští odborníci si toto slovo půjčují, když mluví o mrvě chlévské – tj. o směsi výkalů, moči a podestýlky, která až časem  dozrává působením přírodních procesů v hnůj.

Hnůj ovšem –  jakkoli smrdí, ukazuje se být užitečným; o přijetí vlastního hnoje k vlastnímu užitku bude se mluvit v některé z dalších kapitol.

 Na cizí chlívky jsme odborníci. Na svůj vlastní ne. Možná proto, že při posuzování cizích chlívků stojíme ve dveřích a koukáme ven, vlastní chlívek přitom za zády. Možná by stačilo odvrátit oči od cizích chlívků a podívat se pod vlastní kopejtka – v čem to při těch svých odborných posudcích sami šlapeme.