——————————-

Přípletkovití

——————————–

Připlétají se. Do malérů. To je jejich hlavní znak. Kde je možnost maléru, objevují se v okolí Přípletkovití. Obejdujou, nakukují mezi větvičkami, jakoby mimochodem zobají v prachu okolo, a najednou jsou v tom, co, jak později říkají, nechtěli.

To je také charakteristickým znakem Přípletkovitých: to přesvědčení, které umějí velmi dobře vyvolat (ať už  jen v sobě, nebo /ti pěvecky nadanější/  i v okolí) – totiž že v tom, v čem pak jsou, jsou nevinně, zcela bez vlastního přičinění.

Nedejte se zmást – jakkoliv to může být těžké. I mezi odbornou veřejností stále ještě panují dohady o tom, zda je připlétání Přípletkovitých víceméně úmyslné (hypotéza On /ona/ to snad dělá naschvál…),  či zda je děláno nevědomě, v bezděčném nutkavém popudu (hypotéza Že by to byl/byla/ opravdu takový blbec/husa?“)

Pozor – neplést si s běžným vývojovým stádiem Přípletek – takzvanou pseudovědomostí! V tomto stádiu vyráží pseudovědomá přípletka mezi svými vzlyky, skřeky, úpěním a dalším čiřikáním typický pokřik ve stylu „Jáblbec…“/“Jáhusa…- Někdy se přitom i fackuje, různě se svíjí, rve si vlasy. To může vyvolat v neznalém pozorovateli dojem, že jí to došlo. Ale nedošlo jí nic. Příště se připlétá znova. Jde o pouhou pseudovědomost.

V počátku každého připletení lze pozorovat zajímavý průvodní jev – totiž bezelstný úžas připleteného exempláře nad nepříjemností důsledků připletení (pokleslá brada, pláč, šok, obviňování…). Při každém připletení znova  a znova.

Zástupci:

Přípletka volná (1), náhodná (2), neznalá (3)

Přípletek volných (1), náhodných (2), neznalých (3) je v přírodě plno. Všední ptáci našich sídlišť i venkovských lokalit. Potkáte je na každém kroku. Vyskytují se v zahradách, na polích, ve stráních i v městských aglomeracích. Čepýří se, natřásají, někdy se choulí. Jejich zpěvy jsou naříkavé, zlobné; někdy típají.

Typický pro ně je zacyklovaný způsob života, složený ze tří fází:

Přípletka volná (1), náhodná (2), neznalá (3) je zpočátku volná (fáze 1),

pak se do něčeho náhodně připlete (fáze 2)

a pak má potíže (fáze 3). Jimi velmi trpí. Důvod nezná.

Po určité době se z připletení vymotá – a tím jí končí jeden cyklus a automaticky začíná další:

Přípletka je opět volná (fáze 1). Pak se opět do něčeho náhodně připlete (fáze 2) a zase má potíže (fáze 3). Jimi opět velmi trpí. Nerozumí.

Tento trojfázový cyklus se jí v životě neustále opakuje – ona netuší proč. Vymlouvá se na Osud.

Sameček tohoto druhu – Přípletek volný (1), náhodný (2), neznalý (3) – podléhá stejnému cyklu. Napřed je volný (fáze 1), pak se ovšem do něčeho náhodně připlete (fáze 2) a pak z toho má potíže (fáze 3). Často ho i zavřou – marně je přesvědčen, že důvod nezná.

I jemu se tento trojfázový cyklus neustále opakuje. Prostě má smůlu, jak sám říká; takový je jeho Osud.

Podobná svým zpěvem, ale zdá se, že mnohem vzácnější ve výskytu je ovšem Přípletka volná (1), osudová (2), neznalá (3); s tou se setkáte v životě opravdu jen výjimečně – a je to silný zážitek. Osudový.

Přípletka volná (1), osudová (2), neznalá (3) je také zpočátku volná (fáze 1), pak se vám ovšem do něčeho osudově připlete (fáze 2) a pak máte potíže vy (fáze 3). Jimi trpíte. Osudově. Ona neví proč. To je rozdíl od běžných Přípletkovitých. Nuance jemná, ale zásadní. Když se s ní setkáte, zažijete, pochopíte. Budete vydávat podobné skřeky.

_____________________________

Pozn.: Pozor na nebezpečnou subjektivní záměnu Přípletky náhodné s Přípletkou osudovou!

K té dochází tak, že pro připlétající se subjekt je snazší cítit se být dotýkán spíš Osudem než svou vlastní blbostí.

Zní mu to totiž vznešeněji a dělá mu to vnitřní alibi.

Ovšem tento pohled na situaci je úlevný jen zdánlivě;  s Osudem se totiž pracuje mnohem hůř, když napřed nepřekonáte vlastní blbost.