————————————-
Pes, který štěká, nekouše
————————————–
Bože: „To jako že kdo pindá, není tak nebezpečnej jako ten, kdo je zticha.“
Pane: „Mě kousnul. Pes, který štěkal, mě kousnul. Pindal – a byl sakra nebezpečnej.“
Bože: „Není možná.“
Pane: „Ty mi budeš říkat, co je možná a co není možná?! Mě kousnul – já u toho byl, musel jsem se dívat, jak mě kouše – takže já jasně vím, že je to možná!“
Bože: „Není možná. Ti říkám, že není možná.“
Pane: „Neprovokuj. Ty mě chceš naštvat. Já bych ti klidně mohl ukázat jizvu.“
Bože: „Ukaž.“
Pane: „Kdybych ji měl. Ono se to zahojilo. Ono to byla spíš taková – zhmožděnina jako.“
Bože: „Jak to?“
Pane: „Ono se to tomu psovi tenkrát moc nepovedlo. To kousnutí. On se nepropracoval přes nohavici.“
Bože: „A štěkal?“
Pane: „Právě že štěkal, jak divej!“
Bože: „Tak to bude tím. – Chceš housku?“
Pane: „Co bude tím? – Nechci.“
Bože: „Je dobrá. Víš, že jsi nesvačil.“
Pane: „Když štěkal, neměl kousat. – Co bude tím?“
Bože: „To máš pravdu. Proto se mu to nepovedlo. Co bude čím?“
Pane: „To já nevím, co bude čím – tys říkal! Tak to máš vědět ty!“
Bože: „Proč. Fakt nechceš housku?“
Pane: „Tak jenom kousek.“
Bože: „Tumáš, kousni si. Pořádně – vždyť sis skoro ani nekousnul. Je tam okurka. A šunka. No, vidíš. Zaber. Jo! – A teď štěkni. Dělej – štěkni!“
Pane: „Hohe?“
Bože: „Udělej ´haf´!“
Pane: „´Hach´?“
Bože: „Ne ´hach´- ´haf´ udělej!“
Pane: /spolkne honem housku/ Jak jsem mohl dělat ´haf´, když jsem zrovna měl plnou hubu housky -
Bože: „Á – vidíš?“
Pane: „Co vidím?“
Bože: /deklamuje/ „V čemkoli zaťaté zuby – štěkání nepude z huby! – Pes, který štěká, nekouše!“
Pane: „Pes, který štěká… – Počkej, počkej – ne ale počkej – ty jsi dokázal teď opak!“
Bože: „Opak?“
Pane: „Jo. Ty jsi nedokázal, že pes, který štěká, nekouše; tys dokázal, že pes, který kouše, neštěká! Protože má plnou hubu toho, co kouše! Nehledě na to, že já nejsem pes a ta houska není moje lejtko!“
Bože: „Ale to je přece totéž! Jedno z druhého plyne!“
Pane: „To teda není totéž. Jestliže jedno plyne z druhého, neplyne ještě z druhého jedno. To ví každý.“
Bože: „Cožeto?“
Pane: „To je jako bys tvrdil, že jedna a dvě jsou tři.“
Bože: „A nejsou?“
Pane: „No jo, ale oni by se tě ptali, kolik je dvě a jedna! To by je zajímalo, a ne kolik je jedna a dvě, rozumíš?“
Bože: „Moment.“ /tiše si ukazuje na prstech, přitom si mumlá/
Pane: Ach Bože. – Koukej. – Já bych se tě zeptal: ´Prosím tě, byl bys tak laskav a řekl mi, kolik je dvě a jedna?´ A ty bys mi řekl: ´Ale to je jednoduché, Pane: jedna a dvě jsou tři.´ - Takže já bych pak věděl, kolik je jedna a dvě, ale nevěděl bych -
Bože: „Kolik je dvě a jedna. Chápu. – Promiň. Já zapomněl, s kým mluvím. – Takže další pokus. – Štěkej. No dělej – štěkej…“
Pane: Proč bych měl štěkat? já chci jenom vědět –
Bože: „Protože pokus. Jseš pes a štěkáš.“
Pane: „Ok. – ´Haf´.“
Bože: „Ještě. Pořád. Musíš štěkat jak divej.“
Pane: „´Haf. Haf. Hafhafhaf…!´“
Bože: „Jo. A teď housku. No vem si – kousni si – nojo, ale štěkej při tom, štěkej! No ale kousej – proč nekoušeš? Kousej, když štěkáš! – Nejde, co?“
Pane: /utírá si pusu/ „Nejde… Měl jsi pravdu.“
Bože: „No.“
Pane: Ale já už vím, jak to je… Pes, který štěká, si pak udělá takovou malinkou přestávku. A v tom tichu, když má huba volno -
Bože: Jau – co blbneš?! Tys mě kousnul! – Jsi se zbláznil nebo co?
Pane: Protože pokus. Jsi říkal, že děláme. – Díky, kámo. Teď už tomu rozumím. To úsloví je třeba upravit o časový rozměr. – Pes, který předtím štěkal, teď kouše. Taková je pravda. On si každej ten parchant v tom štěkání klidně udělá přestávku. Pindá si, pindá… Samý´haf ´ a ´haf´- pak kraťounká přestávka a… raf. A když si jeden nevšimne toho časového rozměru v celé té situaci -
Bože: „Ano – když si tam nepřidá ty časové příslovce…“
Pane: To předtím a to teď -
Bože: „Tak je potom v maléru.“
Pane: „Jo. Protože to správně nevyhodnotil. – Chceš ještě kousnout?“
Bože: „Ne. – A ty?“
Pane: „Já taky ne.“