————————————————-

Sám jako prst. Jako kůl v plotě.

————————————————-

Bože: „Tak co?“

Pane: „Co co.“

Bože: „Jak je.“

Pane: „Ale tak nějak… blbý.“

Bože: „Co blbý?“

Pane: „Blbý to je.“

Bože: „Co je blbý?“

Pane: „Všechno. Den za dnem…. Blbý. – A člověk vidí, že je na to sám. Sám jako prst.“

Bože: “ Pane jo. – Máš to dlouho?“

Pane: „Co.“

Bože: „To s tím prstem.“

Pane: „Jo.“

Bože: „S tím bys měl ale něco dělat.“

Pane: „No vždyť se snažím.“

Bože: „Není dobrý si myslet, že jseš prst.“

Pane: „Ale já si to nemyslím, že jsem prst. To poznám hned, že nejsem prst. To stačí se na sebe takhle seshora podívat. Porovnáš se s ukazováčkem – a hned vidíš, kdo je kdo.“

Bože: „No tak o co jde?“

Pane: „Já se jen cítím tak osamělý. Sám. Jako prst. To se tak říká. Sám jako prst.“

Bože: „Prst se cítí sám?“

Pane: „No – asi jo. Když se to říká.“

Bože: „Jak se to ví?“

Pane: „Co jak se ví?“

Bože: „Že se prst cítí sám? Jako že trpí samotou? Kdo to zkoumal? Dělala se nějaká anketa? Mezi prsty? Svěřte se odborníkům?“

Pane: „No to já nevím… – Tuší se to. Určitě. Jinak by se to neříkalo. Kdyby to tak nebylo, tak by se to -„

Bože: /prohlíží si roztaženou dlaň/ „- Pět. Pět na každý ruce. Koukej. Bylo nás pět – a je nás pět. To může říct každej jeden z nich.“

Pane: „No jo. Ovšem kdybys třeba dělal na cirkuli…“

Bože: „Nedělám na cirkuli.“

Pane: „No jo. Ale kdybys.“

Bože: „Nezdržuj kdybama. – Málokdo je na tom tak blbě se samotou tak jako prst, řeknu ti. Kam se vrtne, jsou tam ostatní. Není úniku. Žádný soukromí. Koukej. Dáš je do pěstě, jeden nejistě zdvihne hlavu, rozhlídne se, vidí do daleka, moh by se radovat, ale jen chvilku a už zjistí, že to byl podvod; že ostatní se takhle jenom skrčili, ale že jsou tam pořád.“

Pane: „No jo… – A to je špatně?“

Bože: „Já kdybych si denně, kdykoliv bych se rozhlídnul, musel uvědomovat, že je nás pět, denně bych musel koukat na ty svý kolegy kolem  – na ty svý druhy v údělu – jestli já bych toho někdy neměl plný zuby. Jestli já bych nechtěl bejt taky někdy sám.“

Pane: „Jako prst?“

Bože: „Ne. Sám jako… Sám.“

Pane: „Jako kůl v plotě?“

Bože: „Kůl v plotě… Sám jako kůl v plotě… – Hele, kůl v plotě je obklopený plaňkama. Kam se koukne, tam plaňky. Jedna jak druhá. A z plotu ho nepustěj. Musej stát v zákrytu.“

Pane: „Tak jako co?“

Bože: „Ani na pivo.“

Pane: „Tak jako…“

Bože: „No. Tak se cítím. Blbě. Tak jako divně… sám.“

Pane: „Bože, jak já ti rozumím. Sám. Jak ten prst.“

Bože: „Ne. Ty jseš prst. Já jsem kůl. Řeknu ti – to je hrozný. Co budeme dělat?“

Pane: „Něco ti řeknu: ještěže máme jeden druhýho.“

Bože: „No…“

Pane: „Abychom nebyli sami.“

Bože: „No. A abychom se mohli občas opustit.“

Pane: „Jo. Třeba na pivo.“

Bože: „No.“