—————————————–

Důležitej Boží záhonek

——————————————

Chvilka odpočinku při práci na zahrádce v zahrádkářské kolonii. Slunce svítí. Čmeláci bzučí, včeličky se snaží. Vůně kávy mezi rozkvetlými záhonky.

Eva: „A pořád to s člověkem třese, ten život. Jedno odejde, druhý přijde.“

Květa: „Jo.  Jako by to nemohlo chvilku počkat, to druhý.“

Eva: „Nebo to třetí.“

Květa: „Jo. Pokoj chvilku není.  Třeba dneska. Řeknu ti – “

Eva: „Tak si chvilku zavři oči…  a jen tak buď.“

Květa: „Ty myslíš, že to pomůže? Že to druhý chvilku počká? A co to třetí? Vždyť mi v tý hlavě stojí fronta jak na maso! Konec v nedohlednu!“

Eva: Ale ty nejseš řezník. Není tady žádnej pult. Žádný háky. Ty tady nejseš od toho, abys je obsloužila! – Povídám – zavři si oči. Odpočiň si. Nech tu frontu přešlapovat a poslouchej, jak tady ti ptáci -

Květa: A dyť je to k ničemu. Já si takhle chvilku zavřu oči – ale stejně se něco zase poděje. Už touhle dobou se jistě sbírá nějakej problém, aby mě zítra -

Eva: „Ten se sbírá, ať máš ty oči tady zavřený nebo otevřený.“

Květa: „To je fakt. Takže si můžu ty oči klidně zavřít.“ /zavírá oči/

Eva: „Jo. – Tak co? Jaký to je?“

Květa: „Normální. Vidím tmu. Trošku dočervena.“

Eva: To je Podvíčkovka. To je tím sluníčkem tady. Když je člověk na zahrádce ve sluníčku a zavře si oči, tak –

Květa: „Jasně. – Člověče, mně se ti někdy zdá, že si mě plete se zahrádkou.“

Eva: „Kdo zas?“

Květa: “ Ten Bůh.“

Eva: „A proč to dělá?“

Květa: „Nevím…  Čeká úrodu? – Co se čeká od zahrádky?“

Eva: „Copak jseš zahrádka?“

Květa: „Já myslím, že ne. Ale on právě asi myslí, že jo. Takovou má nějakou utkvělou představu.“

Eva: „Že je zahrádkář?“

Květa: „Je to možný. Velkej Zahrádkář. Má takovou jako motyčku, hrabičky, konvičku, možná i sud na dešťovku, vymezenej pozemek –“

Eva: „V kolonii?“

Květa: „V jaký kolonii?“

Eva: „Zahrádkářský.“

Květa: „Jo. Zřejmě. – A ještě má hnojivo a -“

Eva: „Platí nájem?“

Květa: „Nájem? Jako za ten pozemek? – Jo to já nevím. Já se ho neptala.“

Eva: „Tak se ho zeptej.“

Květa: „Tak jo.“

Eva: „No?“

Květa: „Co no?“

Eva: „Ptáš se?“

Květa: „Jo.“

Eva:„No? – A?“

Květa: „Neodpovídá.“

Eva: „Tak to je jasný. Neplatí. Kdyby platil, tak by se k tomu hlásil. – Jak vůbec víš, že si myslí, že jseš zahrádka?“

Květa: „Vášnivej.“

Eva: „Vášnivej zahrádkář?“

Květa: Jo. Okopává mě, pořád mě nějak upravuje -

Eva: „Jak upravuje?“

Květa: Hned chce cestičku takhle, hned takhle – hlavně aby  byla jinak než byla -

Eva: Jé, to znám… Nikdy mu není dobrý, jak to je! Jakkoli to předtím sám tak nalajnoval. Když se do toho tehdy sám… Vrtal. – To znám. Mluvíš mi z duše.

Květa: Hrabe se ve mně, reje do mě, rozdroluje, hnojí tuhle a támhle, logiku to nemá, brázdy ve mně dělá, pak do nich sype bůhvíco, ani se mě neptá -

Eva: “ Že jo!“

Květa: „Zalejvá, když to nečekám – to se vždycky leknu…“

Eva: „No právě…“

Květa: „Vytrhává mi, co vytrhnout nechci -“

Eva: „Přesně!“

Květa: Seje mi tady kdeco, ani mě neinformuje – tak ani nevím, co z toho bude -

Eva: „Že jo! U mě to stejný! Zahrádkář jeden!“

Květa: Celý roky se ve mně vrtá a reje, nic mu není dost – a čeká bůhvíco.

Eva: „To se načeká, co?“

Květa: „To teda.“

Eva: „Jasně. Neplatí, nehlásí se, vrtá se a ještě by čekal. Nic nedostane!“

Květa: „Ale někdy se cítím fakt už poněkud… přehnojená.“

Eva: No jo, no. Pokopaná, přelitá. To znám. Někdy toho má člověk plný zuby. Nejradši by někam zalez, polštář přes hlavu a -

Květa: „- No. A stejně zase něco přijde. Nějakej další hnůj nebo tak něco.“

Eva: „Poslyš – co myslíš, může se taková zahrádka bránit?“

Květa: „Nemůže. Právě že nemůže. On se jí nikdo neptá. Ona si může v tom hnoji nanejvýš něco myslet sama pro sebe.“

Eva: „Co třeba? Napadá tě něco?“

Květa: „No… Třeba… Třeba že je důležitej Boží záhonek.“

Eva:  „Pomůže to?“

Květa: „Trošku to dostane smysl.“

Eva: „To jo, to jo. – Myslíš?“

Květa: „Jo. Důležitej Boží záhonek vášnivýho zahrádkáře. Kterej zkouší, co všechno tam vyroste.“

Eva: „A vykvete.“

Květa: „A zase zajde.“

Eva: „A zase vyroste.“

Květa: „Jo. Pořád to zkouší. Jako já.“