—————————
Žádost o ruku
—————————-
Eva: A víš, co mi ta holka řekla?
Květa: Že ho miluje?
Eva: Jo! A že prej ji požádal o ruku! Že prej taky nás přijde o tu její ruku požádat! Mě a Tondu! S kytkou!
Květa: No vidíš. Slušnej kluk.
Eva: Na co chce zrovna ruku naší dcery, mi řekni…
Květa: Chce si ji vzít, ne?
Eva: Její ruku?
Květa: No ne – celou! Celou že si ji chce vzít.
Eva: Tak proč nás žádá o ruku? – Ale já vím proč.
Květa: Proč? Že je těhotná?
Eva: Ta ruka? Ne. Ale užitečná. Je to superruka. Já jsem to holce vysvětlila. ´Tvoje ruka je náramně důležitá´, řekla jsem jí. ´On dobře ví, proč o ni žadoní. Nedávej mu ji´, říkám jí. ´Má dvě svý. To mu stačí. Ať si zvyká na přísný podmínky. Žádnej zbytečnej komfort. Bodejť by ji nechtěl, tu tvou ruku. To je moc šikovná ruka. Udrží lux. Koště. Vařečku. Tašky. Žehličku.´
Květa: To ani všecko nepobere…
Eva: Myslím postupně. Jedno za druhým. Proto ji chce. Bodejť by nechtěl takovou užitečnou ruku. Bez takový ruky by byl…
Květa: Jako bezrukej?
Eva: Jako bezrukej. – Ty ho znáš?
Květa: Ne. Ale musí to být milý chlapec.
Eva: Že ho tak dobře popisuješ. Jako bezrukej. Tak jsem jí to taky řekla.
Květa: A co ona na to?
Eva: Nevěřila mi. Prej že jemu určitě nejde jen o tu ruku. Prej že to myslí opravdově a takhle jako já že on vůbec neuvažuje. Prej že jí nabízí svoje srdce a za to že chce to její.
Květa: No vidíš.
Eva: V Ikemu by se jim vysmáli. Taková nesmyslná transakce. To by tam mohl přijít každej.
Květa: Ale to se jen tak říká…
Eva: Právě. Samý kecy. Prej že jí řekl ´Vezmeš si mě?´
Květa: No vidíš.
Eva: ´Vezmeš si mě. – Tady jsem – vezmi si mě a někam mě dej. Třeba támhle na gauč, do rohu. Tam si lehnu ani se nehnu.´ – Jako polštář. Nebo jako plyšovej medvěd. – ´Vezmeš si mě.´ Panebože. Co by si ho měl kdo brát? Je snad z útulku?
Květa: Z útulku?
Eva: ´Hé – a já jsem Haryček – hé – podívejte se, jaké mám upřímné oči, jsem hodný k dětem, nenáročný, stačí mi hodit míček a už vesele skotačím, podívejte se, jak jsem důvěřivý, hodím se do domku se zahrádkou, chcete mě? Budu vám věrným přítelem? Hé?´
Květa: Ale no tak…
Eva: Jaký ´se zahrádkou´? Zahrádku by zdevastoval.
Květa: Jak to víš?
Eva: A máš pravdu. Žádnou zahrádku. Ten se na zahrádku vykašle. Ten bude línej. Ten leda tak svalit se na gauč. Gaučák to bude. Prý že ´vezmeš si mě´. A vlastní ruku nenabídne.
Květa: Ruka se nenabízí – o ruku se žádá…
Eva: O ruku se… – To jako že naše dcera by jeho měla požádat o ruku? Zbláznila ses? Chlapa? Podbízet se?
Květa: Jaký podbízení? Tys chtěla…
Eva: A na gauč jí sama vyšiju polštář. Co s plyšovým medvědem… Polštář je lepší.
Květa: Myslíš, že to ocení?
Eva: Teď ještě ne. Ale jestli si vezme toho Haryčka, tak na to jednou přijde. Správně si to porovná. Život jí to ukáže. Ale to už bude pozdě.
Květa: On se jmenuje Haryček?
Eva: Ne. Aspoň doufám. – Ale jako kdyby jo. Do domu se zahrádkou. To víš, že jo.
Květa: Podhrabal by záhony?
Eva: Kdyby měla dcera nějaký záhony, určitě by jí je podhrabal. Známe Haryčky. Jestli si ho vezme, ještě bude vděčná za vyšívanej polštář.
Květa: Myslíš?
Eva: Určitě. Bude porovnávat. A shledá polštář lepším. Ale už bude pozdě.
Květa: Proč by měl být polštář lepší?
Eva: S mými růžemi?! Pere se na čtyřicet. Nežehlí se. Leskne se. Pravej satén. A nedrobí na podlahu. Nechce večeři. Nezvedá prkýnko na záchodě. Jen si tak v klidu leží na gauči, dává pokoj, nehádá se.
Květa: A to myslíš, že by ten nápadník nesved?
Eva: Co by nesved?
Květa: V klidu ležet na gauči a dávat pokoj?
Eva: Člověče – možná jo… Kdyby se nakrmil… Něčím jednoduchým… Polštář pod hlavu… Třeba by byl chvilku neškodnej… – Když by zrovna nedrobil. Neplet se jí pod rukou, kterou si teď na ní možná vydyndá. – Ale já náhodou umím moc hezký vyšívaný růže. To dcera moc dobře ví.
Květa: A chce polštář?
Eva: Ne. Chce Haryčka. Holka nešťastná. Já to nechápu.
Květa: A co budeš dělat?
Eva: Co můžu? Nic nemůžu. Ona si to musí porovnat. Budu zatím vyšívat ten polštář. A upeču koláč. Zejtra přijde s kytkou. Tak ať si o mně nemyslí bůhvíco.