„Když se člověk zbaví něčeho, co nesl jako ochranu, ale bolelo to přitom, ta ochrana – když se jí zbaví, tak najednou je… - Může si budovat další ochranu?“

„Teď tam přesně zaznělo tam jako: ´Dobře; tak náš sliz, kdybychom se ho zbavili… venku je sliz ostatních… Co a jak to dělat, aby se na nás nelepil?´“

„Aha…“

„´Zase´. – Teď slyším zase zvenku slova jako ´Dokonalost a Krása´ – z toho se mi chce úplně blít. Ble. Jakože … - ´… Ty jseš úžasná…´… - Blé. Nablila bych mu na nohy, když mi to řekne.“

„Aha… - Proč přesně? Proč přesně bys mu blila na nohy?“

„Já nevím…  Jakože – dává mi závaží.“

„Aha.“

„Pokaždý, když mi řekne, jak jsem krásná a úžasná, tak mi předává obrovský závaží.“

„Rozumím; předává ti svoji představu, jaká bys měla být; jakou tě vidí a na co se vlastně věší, aniž to tak je.“

„Jo.“

„On vlastně si na tebe navěsí šatečky nějaké. Kterým potom věří. – Taky – tak to vidíš?“

„Ano.“

„Aha… - Ale ty jseš taky člověk. – Jsem jenom člověk, a to není žádná degradace – to je jenom upozornění: ´já mám maso, kosti a taky…´“

„Jo. – Já mám pak… Dokonce někde v podvědomí se pak probouzí chuť mu ublížit…“

„Aha…“

„Jakože ho kousnout nebo ho jako drápnout, aby věděl, že prostě jako…´Ne!´ - A čím víc na mě věší tu svoji dokonalost, tím víc já bych jako ho…“

„Ťala.“

„Ano.“

„Aha…“

„A v tu chvíli zase teďkon ťukla ta Královna. Jako upozornění: ´Pozor…´“

„Na co?“

„Ve chvíli, kdy jsem řekla, že bych ho ťala; že se ve mně probouzí chuť mu ublížit.“

„Aha… - A proč si na to máš dávat pozor? – Mě napadá…“

„´Přistupuješ na hru toho slizu.´“

„Aha… - Ano…“

„´Jestliže on to na tebe navěsí, a ty ho začneš za to – tak jseš zpátky u něj.´“

„Já ti nemusím nic říkat, co mě napadá – ty si k tomu dojdeš.“

„A já se teda ptám jí – té Královny: ´Co je teda řešení, když… nemůžu ho tnout…´-  Aha: ta jeho představa by kolem mě měla takhle projít – a zmizet. Neměla by mě zajímat; měla by mi být jedno. Protože on se s ní má vyrovnat; ne já.“

„Aha… - To je jakoby využití toho Buddhy trošku – nebo ne?“

„Jo. To je v tuhle chvíli je to zase – ano, je to Bublinka. Ale nemám být – když si to představím, tu situaci, tak nemám být v Bublině. Je to, jako by měl člověk štít, který ho ale neomezuje v tom, že by neslyšel a …“

„Aha… - Jakože zná tu Bublinu –“

„Jo.“

„… Má s ní hlubokou zkušenost, ví, co to ticho je – a teď to zkouší vlastně aplikovat tady. V ´netichu´.“

„Jo. Začínám tu Bublinu vnímat jako – je to vlastně obrovský dar - ta Bublina jakoby opravdová - ta na začátku – do kterého si člověk asi může zalézt, když na chvilku chce být sám…“

„Aha…“

„Ale v podstatě slyším, že pro mě – já vím, že už ji mám; ale pro mě ještě není. Protože já jsem se s ní ještě nenaučila zacházet; já do ní zalezu – a pak mi prostě utíkají ty důležité věci.“

„To je krásný tohle… To je přesné.“

„Je to v tom, že ještě neumím zhodnotit – ještě nemám na to, abych v té Bublině poznala, které ty věci mi teď prošly před očima a já je měla chytit, a které ne.“

„Aha…“

„Takže já – v podstatě ještě nejsem na úrovni, abych si ten - takovýhle klid mohla dopřát.“

„Bez přestávky.“

„Bez přestávky.“

„Protože potom vlastně ztrácíš tady to fyzické.“

„A já - i kdybych tam zalezla, tak mě to zláká a pak nevylezu, a zase přijde průser.“

„Aha…“

„Takže pro mě je…“

„Jaký průser myslíš?“

„No - zase něco zruším nebo si toho nevšimnu, nebo zapomenu…“

„Jo.“

„Domluvím si tři lidi na jednu chvíli…“

„Ano.“

„Takže pro mě je tenhleten – teď, momentálně – tenhleten štít. Tohleto – štít jakoby v uvozovkách, takový abstraktní; není to štít, za který bych se schovala; je to takový jako…´Kamaráde, jo?´…- A to musí ta holka rozeznat; ta, co je teď nahá.“

„Aha…“

„Ta Nahá to rozezná, a ta Praktická zasáhne. Ta Nahá řekne: ´Jo, ty jseš úžasná, ty jseš dokonalá...´ – No jo, řekni mi to, mě to potěší, zalichotí – a na shledanou s tím.“

„Jo .Jo. Neber to tak vážně.“

„Neber to vážně.“

„To on si prostě jenom projikuje, on hledá, zkouší se zamilovat, jako zkouší to… prostě zbožňovat…“

„Aha…“

„… To, co lidi dělají stovky roků, tak proč to dělat jinak… - Ale to neznamená, že to je fatální a že ty nesmíš být –“

„Ano.“

„Prostě se na to nesmíš spoléhat; je to prostě jenom součástí námluvního tance bezděčného.“

„Jo. Ano. - A zrovna tak tam teď někde se ozvalo…“

„No?“

„Někdo jako trošku vyděšený… Jako… ´Jestliže tohle není pravda, tak to nás jako ti muži nemají rádi?´ - A teď ta Královna se zase usmála a říká: ´To ale vůbec…´- No, to je zvláštní. ´To ještě vůbec není ono…!´“

---------

Pokračování zde: