„Ta Nahá řekne: ´Jo, ty jseš úžasná, ty jseš dokonalá...´ – no jo, řekni mi to, mě to potěší, zalichotí – a na shledanou s tím.“

„Jo .Jo. Neber to tak vážně.“

„Neber to vážně.“

„To on si prostě jenom projikuje, on hledá, zkouší se zamilovat,  zbožňovat… To, co lidi dělají stovky roků, tak proč to dělat jinak… - Ale to neznamená, že to je fatální a že ty nesmíš být –“

„Ano.“

„Prostě se na to nesmíš spoléhat; je to prostě jenom součástí námluvního tance.“

„Jo. Ano. - A zrovna teď se tam někde ozvalo… trošku vyděšeně… -  ´Jestliže tohle není pravda, tak to nás jako ti muži nemají rádi?´ -   A teď ta královna se zase usmála a říká: ´To ale vůbec…´- No, to je zvláštní. -  ´To ještě vůbec není ono…! To jsou jenom takový vlny… první…´ - Že ta láska a ten vztah je úplně ještě někde za tím.“

"Aha…"

"Tohle je jen…"

"Okouzlení, to první."

"To je okouzlení, je to to, který je asi důležitý, ale – to on něco vysílá, zkouší to, a jestliže má tu ženskou opravdu rád, tak ji bude mít rád, i když zjistí, že není… Bohyně."

"Aha…"

"Jo - on taky projektuje; tak jako ženská projektuje, on taky projektuje."

"Ano. Když ty ho chceš tnout za to, co si to dovolil, tak taky projektuješ zase nějaký svůj strach."

"Jo."

"Kdežto když pochopíš, že to je vlastně… Jenom to vidět a nechat zase jít, tak to už neprojektuješ ten strach. To jseš v klidu – ať on projektuje cokoli. Ty neprojektuješ nic; ty víš – to takhle prostě je, dobrý,  tady to tu je…"

"Ale je to velmi těžké – nenechat se svázat těmi řečmi o tom, jak je člověk krásný, úžasný a dokonalý."

"Nenechat se zatížit – nesnažit se taková potom být."

"Jo. Protože ono je to strašně lákavý."

"Aha… Bejt úžasná."

"Strašně. Bejt krásná, nádherná je lákavý."

"A být tak viděna, protože to se člověk vznáší, že jo. - A proč bych se tak člověk nemohl vznášet? Až do – až do smrti třeba? Proč by si to člověk nemohl myslet sám o sobě, že je tak krásný? – Nebo mohl?"

"V tu chvíli, jak jsem si to představila – ten pocit zpět: když ke mně došlo: ´Ty jseš tak krásná…´ – tak to tady zabolelo, vevnitř. Já jsem se tam podívala, a tam zase ta holka – ta Citlivá – zpátky je v tom slizu. Zase v tý ruličce. Sevřená."

"Aha… - A proč?"

"To totiž není jen to, že ten člověk se ušpiní; ale ona je i sevřená! Jakože sešněrovaná."

"A čím je sešněrovaná? To by mě moc zajímalo. Tím, že on jí řekl, že je krásná? Nebo –"

"No jako ono to tak… Ne tím, že by řekl, že je krásná, ale tím, co to na ni hodilo!"

"A co to na ni hodilo?"

"No… Tak na mě… Slyším ´nesvoboda´…"

"Nesvoboda… - Být krásná je nesvobodná? Nesvobodné? Anebo být v mužské představě krásy je nesvobodné?"

"Jo. To druhý je správně."

"To druhý… Takže v mé ženské představě krásy můžu bejt krásná, tak jak já chci; ale nesvoboda je být krásná tak, jak si představuje ten muž, že vypadám."

"Ano. Protože on… - Ale pozor - otázka. To je ještě těžší. To jsme zase ještě hlouběji. – To, jak on si představuje krásu, jsem si taky vymyslela já!"

"Aha! - Ty projikuješ na něj, že on projikuje, jak tě vidí. Do prkýnka…"

"V tuhle chvíli už ta Praktická rozbaluje ohníček a říká: ´Já už na to seru, ty vole – to už já si myslím, tohle – tohle prostě neuhlídám, i kdybych se tady posrala, postavila na hlavu, fakt ne, teda.´"

"Ano…"

"Ta holka tam, ta chudák Citlivá tam furt stojí v tý tý… - Už teda sama se rozbalila zase…"

"Jo?"

"Už jako dost… Ale furt je vidět, že je na to furt citlivá, protože to vždycky k ní přilítne."

"Aha…"

"Teď to zase jako rozbalila… - Ta druhá, ta už tam sedí u toho ohně, ta už…"

"A co se stalo s tvými úvahami, když ona rozbalila ten šlem, to své sevření, tu zátěž?"

"Přestala jsem… - Když to rozbalila, tak jsem přestala ty lidi kolem potřebovat. Přestala jsem potřebovat, aby mi říkali, že jsem krásná."

"Aha… - Jo tak tam byla závislost na té… na tom ocenění!"

"Asi taky. - Jo, určitě."

"To je  zajímavé."

"A trošku – furt tam je, ale strašně se ten strach z toho, že zůstanu sama, že mě nikdo nebude mít rád, jako zmírnil."

"Aha…"

"Hodně."

--------

Pokračování zde.