—————————————–

Tisíc malých trpaslíčků

(Jak nalézt klid v hlavě)

—————————————–

Eva: „Tisíc malých trpaslíčků v hlavě. A ti mají kladívka. A buší. Tak to mám já.“

Květa: „Ty máš ty s kladívky? Mají taky kovadlinky?“

Eva: „Já nevím, jestli mají kovadlinky, ale je to hroznej kravál v tý hlavě, co mám každý ráno.“

Květa: „Ty to máš ráno? Já to mám spíš večer. V takovým kraválu se nedá spát. – Taky večer nemůžu usnout. To mám z toho. To je horší než vrtačka za zdí, tenhle tichej kravál v hlavě.“

Eva: „Já to mám večer i ráno. Jen co se vzbudím.“

Květa: „Mí nemají kovadlinky. Mí se hádají. Křičí jeden přes druhého, tak to nemůže bejt jináč než že se hádaj. Kdyby se nehádali, mluvili by potichu.“

Eva: „Nebo by drželi hubu.“

Květa: „No.“

Eva: „Ale to nedržej.“

Květa: „Právě.“

Eva: „Mí se asi taky hádaj. – Já myslím, že nemají kovadlinky. Ani kladívka. Kladívka si berou, když mám migrénu. To mi mlátěj do mozku. Do lebky. Všude kam dosáhnou. A to mají dlouhý ručičky teda. – Ale jinak ten randál asi jde z jejich vlastních plic. Z jejich hlasivek.“

Květa: „A co se jim stalo, že tak řvou?“

Eva: „To bych taky ráda věděla. – Co se stalo mně? – Já ti si myslím, že to tak nějak souvisí s tím, co se stalo mně. Co jsem já udělala nebo co se stalo mně. Protože oni pořád melou právě o tom, co se stalo mně. Pořád to rozebírají, pořád mi cpou nějakej názor na to, co se stalo mně. Nebo co jsem já udělala. Co mi někdo udělal. Nebo co se stalo, protože já něco udělala. Nebo co já mám dělat, když někdo něco udělal. Nebo co já mám dělat, kdyby někdo něco udělal. Rozumíš – ještě neudělal, ale co kdyby…“

Květa: „Mně udělal. Teda tobě.“

Eva: „Jo. Jako lidi v hospodě, když řeší vládní politiku.“

Květa: „Jasně. Jeden přes druhého, ksicht na ksicht a dohromady kecy v kleci.“

Eva: Jo. Jeden řekne něco, a druhej se s ním začne hádat… – A třetí do toho -

Květa: „- se přiklání. K tomu a zase k tomu. A přidá ještě další kravinu. – Tak to mám taky. A nikdo z nich se neumí nad sebou zamyslet a -„

Eva: „- Zmlknout. Jo. A i kdyby zmlknul, nikdo by to jeho ticho pro svůj vlastní randál neuslyšel. A i kdyby ho někdo uslyšel, to jeho ticho, tak by na to pro ten další randál hned zapomněl.“

Květa: „Ale bylo tam. Jednou mi jeden chvilku držel hubu.“

Eva: „Úleva?“

Květa: „Úleva. Ti byli tak překvapení, že chvilku to vypadalo, že ztichnou taky. Ale pak se z toho překvapení vzpamatovali a začali hlasitějc.“

Eva: „Co řvali?“

Květa: „Řvali: ´Mlčte!!´“

Eva: „A mlčeli?“

Květa: „Vždyť ti povídám – řvali… Ale ta chvilinka, kdy…“

Eva: „No právě. S tím by se možná dalo pracovat.“

Květa: „Pracovat? Já nechci pracovat…“

Eva: „Ne, počkej…“

Květa: Já pracuju od rána do večera a je mi to – 

Eva: „Rozumíš – když by se tahle nepatrná chvilička ticha spojila s jinou nepatrnou chviličkou… ticha…“

Květa: „Tak máme dvě nepatrný chviličky. Furt málo. Proti tomu randálu.“

Eva: „Nepatrnost k nepatrnosti, a máme patrnost… – Rozbila jsi teploměr?“

Květa: „Co bych rozbíjela teploměr?“

Eva: „Já jen že když se rozbije teploměr, tak ta rtuť se tak jako…“

Květa: „… Rozutíká na všechny strany.“

Eva: „A ty nepatrný kuličky tý rtuti se pak jako…“

Květa: „Dávají dohromady.“

Eva: „Tak vidíš, že to znáš. Člověk si vyhrál, když byl malej. Strkal do toho tužkou  nebo  něčím a měl pořád větší kuličku. Chvějící.  A ta větší a větší kulička ráda přijímala do sebe ty menší. Stále radši. Tak se jako natřásla a byla o ně větší. Jak kvočna, co pod sebe bere kuřata. A přitahovala i prach potom.“

Květa: „Já v sobě žádnou rtuť nemám. Aspoň doufám. Ani kvočnu. Já mám v sobě trpaslíky. Co nejsou ticho.“

Květa: „Protože jsou moc roztříštěný. A jak jsou roztříštěný, jak jsou každej zvlášť, tak jsou z toho neklidný. Ale kdyby se sjednotili…“

Eva: „Do tý kvočny, myslíš?“

Květa: „No. Třeba. Prostě do ticha.“

Eva:„Jak sjednotíš trpaslíky rozběhaný v celý hlavě do jednoho ticha?“

Květa: „Já si myslím, že tam někde ticho je. Jenom se přes ten nával ztratilo. Pošlapalo se jako ty klíče.“

Eva:„Jaký klíče zas?“

Květa: „Jako když ti spadnou v narvaný tramvaji klíče. Jsou tam někde mezi těma všema botama, někdo se ti snaží třeba i podat, ale nemůže se ohnout mezi těma všema okolo – naráží na cizí tašky, omlouvá se, lidi uhýbají a vrážejí do dalších…“

Eva:„A klíče pořád někde na zemi a všichni se vrtí a mumlají. Ale jak to souvisí s trpaslíky?“

Květa: „Prostě jim tam dej klíče.“

Eva: „Klíče? Aby se ještě strkali v tom všem kraválu?“

Květa: „Ten malej nápad jim tam dej. Tu možnost ticha. Neřvi na ně. Jen tu možnost.“

Eva:  „Ticha.“

Květa: „Jo. A třeba to nějakej z nich zaslechne. A poví o tom do toho prostoru. A nějakej další trpaslík se k němu přidá. A taky o tom poví.“

Eva: „Tak tam  bude spousta trpaslíků, co budou zase řvát ´Ticho!´“

Květa: „Máš pravdu. Kravál o tichu. – Hele, jak se roznáší ticho?“

Eva: „A co kdyby tam bylo stále víc trpaslíků, kteří by drželi hubu?“

Květa: „A jak by to udělali?“

Eva: No jako bychom to dělaly my. Že by napřed zjistili, že šprudlování a remcání a škubání a trhání a strkání a cukání jim v tak narvaným prostoru stejně -

Květa: „A řvaní…“

Eva: A řvaní. Že jim to všechno -

Květa: „A hádání.“

Eva: A hádání. Že jim to -

Květa: „A protestování.“

Eva: „A protestování.“

Květa: „A rozhořčování se.“

Eva:„A rozhořčování se a protestování a všechno to další, co se ještě chystáš říct – že jim to prostě nepomůže, a přestali s tím.“

Květa: „Jo. – Jak víš, že se ještě chystám něco říct?“

Eva: „Tak mi to přišlo. – A jak by s tím přestali, tak by si všimli toho ticha. Co by se v nich objevilo, když by s tím vším přestali.“

Květa: „Tví trpaslíci mají v sobě ticho?“

Eva: „Já myslím, že jo. Když ho mám v sobě já…“

Květa: „Ty máš v sobě ticho?“

Eva: Jo. Někdy. Když jsem chvíli zticha a poslouchám se přitom, tak koukám, že -

Květa: „Ty umíš být chvíli zticha?“

Eva: „Přestaň. Když jsem v tom tichu, tak pozoruju, že ty všechny myšlenky – všechny ty kecy trpaslíků – vlastně jen proudí okolo mě; a já že stojím na tom jediným místě, kde nejsou; kde je ticho.“

Květa: „Počkej – to je zajímavý, to si musím zopakovat: myšlenky jen prudí okolo mě, a já stojím –“

Eva: „Proudí.“

Květa: „Cože?“

Eva: „Proudí. Tvý myšlenky prudí, moje proudí. Proudí okolo. Ale vlastně jo – taky. Moje myšlenky taky jen prudí okolo, zatímco já můžu stát na místě, kde nejsou, takže je tam ticho.“

Květa: „Jasně. Protože okolo není tady,  kde stojím já. To je sama podstata okola, že není tady. Že je okolo.“

Eva: „Správně. Kdyby bylo okolo tady, nebylo by to okolo.“

Květa:  „Takže když ony jsou někde okolo, tak rozhodně nejsou tady, kde jsem já.  Tady je od nich pokoj. Ať už tam, kde jsou, dělají cokoli.“

Eva: „Jo. To mají povoleno. Když nejsou tady, tak ať si tam, kde jsou, dělají co chtějí. Tam si můžou prudit jak chtějí.“

Květa: „Jo. Jako mouchy za oknem.“

Eva: „Jo. Za oknem ať si… ať se… ať si dělají cokoli. Hlavně že nejsou tady.“

Květa: „Jo. Tam ať si pruděj koho chtějí. Když se dá, je to jeho věc. Ať si spolu užijou.“

Eva:  „Jo. Někde okolo, na čerstvém vzduchu.“

Květa: „Za humny.“

Eva: „Jo. Ať se venku vydováděj. Si můžou vzít balón a …“

Květa: „Jít na dýzu.“

Eva: „Skákat panáka.“

Květa: „Cokoli. Hlavně že tady je od nich chvíli klid, od parchantů. Nevycválanejch.“

Eva: „Jo. Právě. Potřebujou se vycválat. Proto jsou tak neklidný. To můžou, ale jinde. Někde okolo. Ne tady, ne v mý hlavě.“

Květa: „Člověče, víš, co se mi teď děje? – Já jak se zaměřuju na ten prostor, co je venku, jako na to okolo, rozumíš – tak ten prostor toho okola je mnohem větší než byl před chvílí.“

Eva: „No a?“

Květa: No že se tam teď ti trpaslíci mnohem snadněji vejdou…“

Eva: „A chtějí tam?“

Květa: „A jak tak vnímám ten velkej prostor kolem sebe, tak se tam najednou mnohem snadněji vejdu i já… – A ono to na mě zvenku přestává tlačit… Jako by na mě předtím tlačilo i něco z okola, ale teď už to netlačí… Jako by i to neviditelné, co bylo prve okolo a tlačilo mě, teď odešlo…“

Eva: „Do ještě většího okola?“

Květa: „Jo. – Víš co je?“

Eva: „Vypadáš divně.“

Květa: „Ticho je. To je to, co je.“

Eva: „Vážně?  – Trpaslíci jsou venku?“

Květa: „Jo. – Asi jo. – Rozhodně tady nejsou. – Možná jsou někde  okolo – ale já mám teď tak velký okolo, že v něm nevnímám ani jednoho.“