————————————
Kapátko
————————————-
Eva: „Kolik kapek?“
Květa: „Deset. Nebo pět. Pro mě stačí pět. Doktor říkal…“
Eva: „Co říkal?“
Květa: „Že deset.“
Eva: „Tak deset. Kde máš lžičky?“
Květa: „Ale já si to nakapu, neblbni…“
Eva: „Když jsem tady, tak můžu. Je ti blbě, a já můžu kapat.“
Květa: „Lžičky jsou támhle v šuplíku.“
Eva: „Aha. Kolik že těch kapek? Jo. Deset.“
Květa: „Dobrý? Kape to?“
Eva: „Ne.“
Květa: „Už?“
Eva: „Ne.“
Květa: „Možná to blbě držíš…“
Eva: „Držím to úplně normálně. Blbý kapátko tam máš. Nechce kapat. Neumí.“
Květa: „Tam je takový otvor a tam je vzduchová… Počkej, já –“
Eva: „Nelez z tý postele, jsem ti říkala! Jseš nemocná! Já ti to nakapu.“
Květa: „Dobře. Promiň.“
Eva: „Nic. Ty promiň. Ono to…“
Květa: „Už to kape?“
Eva: „Ne.“
Květa: „A je to vůbec otevřený?“
Eva: „Ale to víš, že je to otevřený – tadyhle je to celý mokrý…“
Květa: „Jo. Tak to bude otevřený.“
Eva: „Jak ti je?“
Květa: „Ale docela to jde…“
Eva: „Tak vidíš. To bude dobrý.“
Květa: „Už to kape?“
Eva: „Ne. – Počkej – teď! Kapka… A druhá – tak skápni, potvoro…“
Květa: „Skápla?“
Eva: „Ne. Zastavilo se to. Ona ti na mě čumí, ta kapka – a nepustí se a nepustí. Ale kouká – jen jen promluvit. Asi čeká, až zkapu já.“
Květa: „Chceš kafe?“
Eva: „Dala bych si.“
Květa: „Počkej, tak já ti…“
Eva: „Nelez z tý postele! Jseš nemocná!“
Květa: „Aha. Promiň. Já zapomněla.“
Eva: „Já si… kafe… udělám sama. Až to dokapu.“
Květa: „A kape to?“
Eva: „Ne. Zaseklo se to.“
Květa: „Co budeme dělat?“
Eva: „Asi to rozmlátím. Patenty jedny zasraný. Lidi jsou nemocný a nemůžou si ani nakapat.“
Květa: „Třeba kdyby se to trošku poobrátilo…“
Eva: „Já to tady obracím furt! Furt dokola! Tam a zpátky a točím tím a všecko! Myslíš, že to pomůže? – Nepomůže!“
Květa: „Promiň. Nekřič.“
Eva: „Ty lež. Jseš nemocná.“
Květa: „Vždyť ležím.“
Eva: „Kde máš nůž?“
Květa: „Proč?“
Eva: „Neptej se. Kde máš nůž?“
Květa: „Co chceš dělat?“
Eva: „Já ten krám z tý flašky takhle vydloubnu a bude. Nebo jehlu. Já tam udělám větší díru. Určitě je to tou dírou.“
Květa: „A bude to pak kapat? Nevyleje se to celý?“
Eva: „A znáš snad jiný řešení? Když to nekape?“
Květa: „No jo… – A že bys mi to půjčila?“
Eva: „Ty lež! Ty jseš nemocná a pořád se tady… – A víš co? – Tak tumáš, nakapej si to sama, když jseš tak chytrá. Člověk se ti snaží pomoct a ty ještě…“
Květa: „Promiň.“
Eva: „Ty promiň. Já jsem se rozčílila tím kapátkem. – Tak co – kape to?“
Květa: „Málo.“
Eva: „Tak vidíš. Dej mi to. Neumíš to.“
Květa: „Můžu si dojít pro vodu? Že bych to zapila…“
Eva: „Ježíš samozřejmě… Já ti… Kde máš skleničky?“
Květa: „Já si to… V kredenci.“
Eva: „Jo. Tady. Vidíš. Málem bysme se pohádaly. Promiň.“
Květa: „To je v pořádku.“
Eva: „Není.“
Květa: „Ty za to nemůžeš.“
Eva: „Já myslím, že za to můžou ti výrobci kapátek. Považujou lidi za příliš inteligentní.“
Květa: „Ale ty jseš přece inteligentní…“
Eva: „- Za příliš technicky zručné.“
Květa: „Jo. To jo.“
Eva: „Kdyby udělali lepší kapátka, tak by se lidi tolik nerozčilovali.“
Květa: „Jo. To jo. Dneska se říká uživatelsky přátelské.“
Eva: „Jo. Kdyby ti výrobci těch kapátek měli svý uživatele rádi. Tak by jim vyrobili lepší kapátka. Víc lásky to chce. Já to říkám pořád. Víc lásky.“
Květa: „Učí tě to trpělivosti.“
Eva: „Já žádnou nemám.“
Květa: „No právě.“
Eva: „Jak mě to může učit něčemu, co nemám? To je jako by mě to učilo používat sosáček! – A ještě ten přechod k tomu. – Znáš přechod?“
Květa: „Jo. Takový pruhy. Bílá, černá, furt dokola.“
Eva: „Přesně. Tak v tom jsem. Bílá, černá, stůj, jdi, přidej, dělej, zastav se, hlavně se nezastavuj – přesně tak to mám. A oni jdou na mě s kapátkem.“
Květa: „Víš, já… – Můžu mluvit?“
Eva: „Co bys nemohla mluvit? – Já kapu…“
Květa: „No právě. Mně se zdá, že bys toho mohla využít.“
Eva: „Čeho. Hele – další kapka.“
Květa: „Kapání. Blbýho kapání.“
Eva: “ Sakra – teď jsem to vylila. Vidíš, co děláš.“
Květa: „A nemohla bych já sama…? – Nemohla. Já vím.“
Eva: Kdo je tady nemocnej?! – No. A kdo je zdravej?! – No proto. – K čemu využít?“
Květa: „K meditaci.“
Eva: „Ty mě chceš rozčílit, viď. Ty mi závidíš, že jsem zdravá.“
Květa: „Ne, počkej, hele – podívej se na to kapátko proti světlu. Koukej na tu kapku.“
Eva: „To čumím. Drží tam, jako by mi to dělala schválně. Nespadne a nespadne. Jako by se lžičky bála.“
Květa: „Leskne se. Ve světle. Viď, že se leskne ve světle?“
Eva: „A nekape.“
Květa: „Dává ti čas.“
Eva: „Mně ona dává čas?“
Květa: „Právě. Alibi. Ty nemusíš vůbec nic jiného dělat. Protože ty kapeš. Jseš zaměstnaná. Ty svůj úkol plníš. Ty nemůžeš za to, že kapka padá pomalu. To je fyzika. S fyzikou nehneš. Ale ty děláš; držíš kapátko. Sleduješ kapky. Soustředěně. A všechen ten čas, kdy kapeš těch deset kapek, je tvůj.“
Eva: „To je ňákýho času.“
Květa: „No právě. Celou tu dobu se nemusíš nikam honit. Nikdo ti nemůže nic vyčítat. Ty kapeš. A ten čas máš jenom pro sebe. Nemusíš se s nikým hádat, nikomu nic vysvětlovat – můžeš říct: ´Počkej, teď kapu…´ , pozorně se dívat na lahvičku, na lžičku – „
Eva: „A je pokoj. Jasně. Meditační kapátko. Člověče – ti výrobci… – Jde to koupit i bez receptu, tohleto?“
Květa: „Taky na tebe něco leze?“
Eva: „Ne. Ale za tu chvilku klidu – za to by to stálo. Stát budu – doma nebo v práci – takhle proti oknu – a tiše si budu kapat. Nebudu nikomu odpovídat na přiblblý otázky – „
Květa: „Jasně; musíš se přece soustředit…“
Eva: „Právě. Abych to nakapala správně. – Člověče – já si vezmu dvě balení.“