„Ale je to velmi těžké – nenechat se svázat těmi řečmi o tom, jak je člověk krásný, úžasný a dokonalý. Protože ono je to strašně lákavý.“

„Aha… Bejt úžasná…“

„Strašně. Bejt krásná, nádherná je lákavý.“

„A být tak viděna…“

„Ano.“

„Protože to se člověk vznáší, že jo… - A – proč bych se tak nemohl vznášet? Až do – až do smrti třeba? Proč by si to člověk nemohl myslet sám o sobě, že je tak krásný? – Nebo mohl?“

„V tu chvíli, jak jsem si to představila – ten pocit zpět: když ke mně došlo: ´Ty jseš tak krásná a to…´ – tak to tady zabolelo, vevnitř. Já jsem se tam podívala, a tam zase ta holka – ta Citlivá – zpátky je v tom slizu. Zase v tý ruličce. Sevřená.“

„Aha… - A proč?“

„To totiž není jen to, že ten člověk se ušpiní; ale ona je i sevřená! Jakože sešněrovaná.“

„A čím je sešněrovaná? To by mě moc zajímalo. Tím, že on jí řekl, že je krásná? Nebo – “

„No jako ono to tak… Ne tím, že by řekl, že je krásná, ale tím, co to na ni hodilo!“

„A co to na ni hodilo?“

„No… Tak na mě… Slyším: ´Nesvoboda´…“

„Nesvoboda… - Být krásná je nesvobodná? Nesvobodné? Anebo být v mužské představě krásy je nesvobodné?“

„Jo. To druhý je správně.“

„To druhý… Takže v mé ženské představy krásy můžu bejt krásná, tak jak já chci; ale nesvoboda je být krásná tak, jak si představuje ten muž, že vypadám.“

„Ano. Protože on… - Pozor: otázka. To je ještě těžší. To jsme zase ještě hlouběji. – To, jak on si představuje krásu, jsem si taky vymyslela já!“

„Aha! - Ty projikuješ na něj, že on projikuje, jak tě vidí. Do prkýnka…“

„V tuhle chvíli už ta Praktická rozbaluje ohníček a říká: ´Já už na to seru, ty vole – to už já si myslím, tohle – tohle prostě neuhlídám, i kdybych se tady posrala, postavila na hlavu, fakt ne, teda.“

„Ano…“

„Ta holka tam, ta chudák Citlivá tam furt stojí v tý… - Už teda sama se rozbalila zase teďkon…“

„Jo?“

„Už jako dost… Ale furt je vidět, že je na to furt citlivá, protože to vždycky k ní přilítne.“

„Aha…“

„Teď to zase jako rozbalila… - Ta druhá, ta už tam sedí u toho ohně, ta už…“

„A co se stalo s tvými úvahami, když ona rozbalila ten šlem teď, to své sevření, tu zátěž?“

„Přestala jsem… Když to rozbalila, tak jsem přestala ty lidi kolem potřebovat. Přestala jsem potřebovat, aby mi říkali, že jsem krásná.“

„Aha… - Jo tak tam byla závislost na té… na tom ocenění.“

„Asi taky. Jo, určitě. A trošku – furt tam je, ale strašně se ten strach z toho, že zůstanu sama, že mě nikdo nebude mít rád, jako zmírnil.“

„Aha…“

„Hodně.“

„Začínám rozumět nějakým svým mechanismům, které byly před dvaceti lety; když mě nasíralo, když mě lidi obdivovali. Když jsem dostala obrovské dávky úspěchu, a já jsem byla nervózní jak pes z toho a něco mi přišlo divného a nevěděla jsem, co to je.“

„Ano…“

„Tak tohle to bylo.“

„Ano. Čím víc – a tohle mám taky: čím víc přijde úspěchů, tím víc jako by člověk klesal. Pod sebou; sám pod sebou.“

„Aha…“

„Pod tou tíhou.“

„Že to strašně zavazuje. Ano. To ho prostě dusí – a člověku se těžko vysvětluje tohleto. Velmi těžko. Tehda jsem si říkala: ´Co to je?´ - vůbec jsem to nemohla najít… Hmm... – Popuzení…“

„A teď tady přišla myšlenka… Nebo jsem slyšela: ´Vidíš – to tvý takový to rušení těch termínů – nejenom vám – i těm kamarádům a to…´- teď to tady slyším - ´to byla… Jako bych to dělala schválně…´!“

-----------

Pokračování zde.