„Teď se ve mně probudil takový pocit – zdravej zároveň, ale trochu cejtím, že ho musím krotit, protože kdyby se do toho ta Živá zase vložila hodně, tak to by pak jako teda hořely lesy, a to zas..."

"Aha…"

"Vím, že ona má takovou sílu, že by byla nekontrolovaná!"

"Cože?"

"Že ona má takovou sílu, ta Živá, že kdyby byla nekontrolovaná, tak to zas bude výbuch…"

"To já taky..."

"A jaderná katastrofa a prostě…"

"Ano… Že umí udělat pozitivní i negativní – a strašný šupy!"

"Jo. - A v tom pak se taky zase plácám; to taky není dobře. Takže... Teď cejtím, jako by tady něco vyrostlo; jako když se rozvine strom nebo..."

"Aha…"

"A teď se musí naučit balancovat ve větru."

"Aha…"

"Stromeček se učí…"

"Aha…"

"Aby nespad…"

"Používat svou sílu."

"Nezlomil se.  A musí - teď si totiž ta Nahá stoupla – k tý, co si tam, chudák, už dělá ty buřty radši…"

"Aha…"

"Protože jinak už cejtí, že by začala právě pálit ty lesy, tak radši si udělá jenom ohníček a dělá si na něm buřty – a ona se na ni tak otočila... Ta Nahá tam za ní tak stojí jako ta Venuše, taková ta na obrazech, a říká: ´Hele, to ale znamená, že my sem nesmíme všechny pustit…´"

"Co tím myslí? Který všechny? - Lidi, který by…"

"No že - se vybírá! Ty šlemy! Že aby to bylo vevnitř takhle - teď relativně v bezpečí – aby ona nebyla zas omotaná - tak se musí člověk -"

"A druhá aby nepálila lesy…"

"A druhá aby nepálila ty lesy a dělala si jenom ty buřty, tak aby… -  Že musí fungovat určitá ochrana; ten štít vlastně."

"Ta Bublina, nebo štít?"

"Štít. - Ne Bublina, protože to zas bude průšvih. To zas Bublina umrtví."

"Ano."

"Že… - To je strašně těžký. - Každej člověk vysílá nějaké energie; když do toho člověk ještě započítá ty svoje vlastní –"

"Který na to reagujou!"

"Který na to reagujou."

"A který furt vysílají! Přidělají ti starosti!"

"A který ještě ke všemu neprodukujou – my je neprodukujeme jenom na ostatní, ale i do sebe –"

"My projikujeme do sebe dokonce, ano.  -  ´Ty sama jseš taková a maková.´-  Ano."

"Tak člověk musí hlídat. Každou... Ono to zní strašně mechanicky, ale jako když je u hradu stráž: ´Pustím tě – nepustím tě.´"

"Aha… - Jako každou myšlenku, nebo jak to – co jsi chtěla? Každou, každou  –"

"Ono to není o hlídání; ale být na pozoru. Člověk nemůže jako… - Aspoň si myslím..."

"Ano..."

"Není v lidských silách každou myšlenku a každý pocit..."

"Aha… Ano."

"Protože by se člověk zbláznil, protože za den je jich milión…"

"Ano."

"Ale bejt na pozoru. – Ale občas ještě ten šlem nějakej určitě přilítne a nalepí se."

"Aha…"

"Ale člověk by o něm měl vědět."

"Ano."

"A zase ho sundat."

"Ano. – Ano. Uvědomit si, že v tom je ten šlem."

"Jo. - A zase -"

"Že to není nějaký návrat do…"

"- Jo. Rozpoznávat."

"Jako ta červená fajfka v mapě."

"Jo. Nějak ho rozpoznávat. Není to o tom, že ten šlem nepřiletí; ale o tom, že ho zjistím. Kolikrát už třeba… - To už se mi několikrát povedlo – že jsem věděla: ´Aha, teď mi bude blbě...´- on doletěl – a pak jsem ho sloupla."

"Aha…"

"Jo? – Jakože… - To není o tom udělat hráz; tu Bublinu."

"Jo."

"To je o tom mít tu odvahu být otevřená a být průchozí. - A když jsem průchozí, tak to, co přijde, zase můžu vyhodit."

"Ještě jednou tu poslední větu…"

"Když jsem průchozí, tak to, co přijde, zase můžu vyhodit."

"Mít tu odvahu být otevřená a průchozí – a když jsem průchozí, tak to, co tam… Tak mám vlastně dvoje dveře –"

"Jo."

"- Takže tam můžu vyhodit to, co prošlo. – Jako nedělat z toho vědu. Nelpět na minulosti: ´… To se stalo tohle – šmarjájózef...´"

"Protože – jo: Ta idea toho, že člověk zůstane čistej a nepošlemovanej, je blbost. Protože – to teď tam slyším: I když se setkám – já nevím... Když dám příklad: kdybych se teď potkala s nějakým náckem a on mi to začal do hlavy šít, tak já udělám: ´Hele, jdi… Jdi do háje prostě´, ale ta část – samozřejmě nad tím budu přemýšlet – a ona tam vletí."

"Aha…"

"A pak je na mně, jestli ji pošlu zpátky –"

"Tomu náckovi…"

"Tomu náckovi – anebo jestli si ji nechám."

"Aha…"

"A kdybych nebyla průchozí, tak jsou dvě možnosti: Buď budu v té Bublině…"

"Kdybych nebyla pořád otevřená?"

"Ano. Buď budu v té Bublině a budu zavřená – tak se ke mně ten nácek vůbec nedostane – ale nedostanou se ke mně ani ti, co by se tam dostat měli."

"Ty zajímavý věci se k tobě nedostanou; přijdeš o ně a -"

"Ano.  A ti, co miluju, a ti, co mám ráda – vůbec; projdou takhle kolem…"

"Aha."

"A nic. – Když zase ale se hodně otevřu, všechno tam naletí, a já se pak zavřu, tak s tím zůstanu vevnitř…"

"Aha…"

"A nebudu to moct dát ven… - A když... když se otevřu úplně – jako že bez kontroly… - Tak na mě nalepí všichni všechno."

"Aha… - Tak teď si zkus přesně zformulovat tohle; jak je to správně pro tebe."

"Slyším: ´Měj se na pozoru.´"

""Před čím?""

"´Před těma šlemama.´"

"Aha…"

"Já – vidím se v prostoru, jak lítají takhle kolem. Jako mouchy."

"Aha…"

"Prostě lítají. Protože to je život."

"Aha…"

"No to je ono: ten šlem – já jsem ho doteď vnímala jako nějakou mimozemskou hnusnou… nádor…  - Ale to je život!"

"To je vlastně podstata života!"

"Jo."

"A jsou to ty Chyby, děvenko! – Jak jsme tady měly, že chybami se vlastně ten život posouvá dál. - Že? – Nebo ne?"

"Jo!"

"Jo? Vnímáš to tak? - Aha…"

"To znamená, že ta Chyba… s tím baťůžkem… má v baťůžku mapu i ten šlem."

"Aha…"

"Teď jsem viděla, jak se ta Chyba otočila, dala si ten baťůžek na to břicho, tak jak lidi, když se hrabou v batohu…"

"Aha…"

"A teď ho takhle vyndala v těch rukách, a teď se culí a ukazuje mi ho a já říkám: ´No, to je super; tak si ho tam zase zandej, jo?´"

"Aha…"

"Tak ona si ho tam zase vcucla… Ono to vypadá jak… Ty děti, jak si hrajou s takovou tou hmotou, co takhle klesá."

"Teče. Ano."

"Ten sliz, jak to potom lepí babičkám na ty kliky. Tak přesně tak to vypadá…"

"Aha…"

"Tak to tam zas jako… Ponořila zpátky do toho baťohu, zavřela, a teď tam čekala s tou mapou, kam jako půjdem dál."

"Připravená s baťůžkem..."

"Připravená s baťůžkem… A teď… No, teď mně teda trošku zatrnulo, protože ta Královna zavolala: ´Tak jdem!´ - A teď se teda všechny ty Bětky kolem mě jako… srovnaly a jdou. Přestaly mě… přestaly do mě kousat a to… - A jdou."

"Aha…"

"A začínáme se přibližovat k těm lidem."

"Aha…"

"A mně se začíná dělat blbě od žaludku…"

"Chacha… Tolik šlemu, tolik šlemu?"

"Jo. Začínám… Cejtím nervozitu… Takhle: těšíte se, ale víte, že jako…"

"Jo, jo."

"Tak… Prostě takový…"

"Ano."

"Přibližujeme se."

--------------